Mám radost, že žena dnes může zůstat ženou a uspět

Rozhovor: Veronika Petřík | Foto: Petr Vágner a archiv České spořitelny

Vnímáš se jako dítě štěstěny?

Dobrá otázka. V tom smyslu, že žiju v bezpečné zemi, kde ženy můžou volit, děti nemusí pracovat, kde panuje velká míra svobody a kde jsem měla přístup ke vzdělání, ano. V tom jsme na tom asi všichni podobně. Občas, když nadávám na poměry v Česku, si říkám, že mě pálí dobré bydlo, protože se tady máme opravdu dobře.

A v tom ostatním? Máš úspěšnou kariéru, krásnou rodinu, děti, z pohledu druhého člověka ti funguje osobní i pracovní život.

Pohled zvenčí je jedna věc, ale samozřejmě to není o tom, že bychom nikdy neměli doma problémy, že by to s dětmi šlo vždy jako na drátkách a že by práce byla jen zalitá sluncem. Myslím, že jsem na tom podobně jako všichni ostatní. Můžu ale říct, že jsem měla nejspíš štěstí na lidi, kteří jsou okolo mě. Ať už v práci, nebo třeba na manžela. To ostatní jsem si ale hodně odpracovala, je v tom spousta energie, musela jsem do toho vrazit hodně sádla, jak já říkám. Změnit na sobě spoustu věcí a s mnoha se srovnat, to ale asi musel někdy každý.

Aktuálně jsi nejvlivnější žena v českém bankovnictví a možná mediálně nejznámější tvář České spořitelny, ušla jsi ve své kariéře obrovský kus cesty. Představovala sis tak svou profesní dráhu, nebo to byla náhoda?

Spíš shoda náhod. Když jsem byla mladší, měla jsem o tom, co budu dělat, určitě jinou představu. Ta byla hodně daná tím, co si mladý člověk vůbec umí představit o světě. Těžko by si někdo v šestnácti přál být v boardu nějaké velké tradiční společnosti. Tenkrát všechny moje sny směřovaly ke kavárně, kterou jsme plánovali založit s kamarádkami poté, co jsme objevily kavárnu Medúza. Rozdělily jsme si role, o co se kdo bude starat, a měly jsme jasno. Pak jsem chvíli chtěla být učitelkou nebo mít kosmetický salón, až jsem se zase přes známé dostala do bankovnictví. A díky těmto lidem, kteří mě podpořili a dali mi na začátku prostor, jsem dnes tam, kde jsem. Neříkám, že nejsem pracovně schopná – to je podmínka pouze nutná, ne však dostačující. Ocitnout se na vysokých postech je výsledek toho, jakou ti lidé kolem dají šanci, jak ti věří, jestli se zrovna hodíš svým profilem nebo zkušenostmi do týmu. Nakonec se všechno skládá z podobných náhod. Říká se přece, že štěstí přeje připraveným, a ta moje připravenost nejspíš spočívala v tom, že jsem se nakonec vždycky nechala do všeho přemluvit. Sebrala jsem odvahu, a i když jsem si nebyla jistá a věděla jsem, že ta pozice je mi o číslo větší, řekla jsem si, že to zkusím.

Poslední roky poutáš celkem velkou mediální pozornost. Je ti to příjemné, nebo spíš naopak?

Spíš cítím velkou zodpovědnost. Dnes často slýcháme debaty o tom, že není tolik žen v politice, že ženy na vedoucích místech jsou pořád trochu exotický druh a podobně. Uvědomila jsem si, že společnost každou ženu neustále sleduje a komentuje, a skrz to, co řekne jednotlivá žena, soudí to samé o všech ostatních. U mužů se to neděje. Myslím, že je to ze zvyku, že na vedoucích pozicích byli vždy muži, třeba králové či politici. Každý byl jiný, ale to bereme jako samozřejmost, negeneralizujeme. U žen k tomu tíhneme; například nedávno jsem náhodou vyslechla rozhovor dvou mužů, kteří nevěděli, že jsem se připojila ke callu a kteří rozebírali názory na politické schopnosti Angely Merkelové nebo Ursuly von der Leyenové, a to včetně následných polemik o tom, že všechny ženy na manažerských postech to a tamto…

Uvědomila jsem si, že podle toho, jak mluvím a vystupuju já, někdo další určitě nálepkuje ostatní ženy. Jsem relativně prostořeká a spontánní a dovedu si představit, že si někdo řekne, že mít víc manažerek ve vedoucích pozicích, které budou takhle spontánní a prostořeké jako Daniela, by nebylo dobré. Cítím tedy zodpovědnost za své vystupování, protože vytvářím ženám manažerkám u veřejnosti jistý kredit. Druhá věc je, že cítím odpovědnost k instituci, se kterou si mě lidé spojují. Nevím přesně, jak mě vnímá široká veřejnost, ale vím, kdo mě velmi sleduje: zaměstnanci České spořitelny. Svým způsobem jsem opravdu jejich tvář a cokoliv řeknu směrem ven, nejsilněji rezonuje v interní komunikaci.

Jak vypadalo bankovnictví, když jsi do něj nastupovala – kolik bylo mužů versus žen na vedoucích pozicích? A jak je to teď, po 14 letech tvého působení v České spořitelně?

Začínala jsem v americké GE, která si už v té době si uvědomovala sílu diverzity, a to zejména proto, že je tehdy na Wall Street označili za „white male company“. Přirozeně to nechtěli nechat být, nejen v rámci genderu, ale i minorit, náboženského vyznání, sexuální orientace a podobně. Takže jsem přišla do firmy, která tímto tématem docela žila a dělala spoustu věcí pro to, aby i jiní lidé než bílí muži mohli uspět. A navíc, moje šéfová byla Američanka, žena, takže tam jsem toto téma až tak necítila. To přišlo až později, čím jsem byla ve vyšších pozicích. Z americké kultury jsem přesídlila do rakouských Raiffeisenbank a následně Erste, kde bylo nastavení poněkud odlišné.

I můj osobní postoj se mění. Bývala jsem relativně sobecká, tvrdila jsem, že jsem taky nepotřebovala žádné kvóty a že pokud je žena schopná, ať si to své místo vybojuje. Dnes to vidím jinak, a když se mě někdo zeptá, tak říkám, že nemilitantní podpora kvót nemusí být vůbec proti ničemu. Jako paralelu uvádím, že každá firma, která chce něčeho dosáhnout, je dobrá podle toho, jak explicitně si svůj cíl nastaví. Nestačí říct si třeba u klientské spokojenosti: „Příští rok chceme o trochu víc.“ Musíte si k tomu dát číslo, pak je jednodušší k tomu směřovat. Platí to i u banky: nestačí nastavit si jasné cíle v počtu spokojených klientů nebo v míře jejich spokojenosti, a když přijde na ženy v managementu, říct zase jenom „víc“. Mě vůbec neruší, když někdo řekne „ne víc, ale o dvě víc“. Pak se i daleko lépe přemýšlí, jak toho dosáhnout.

Osobně hluboce věřím ve smíšené týmy, už jenom z prostého důvodu, že je tam mnohem větší legrace a energie. Bankovnictví se mění jako úplně všechno. Ženy jsou obrovské téma a spoustě lidem to už musí lézt krkem, protože se mluví jen a jen o ženách, ale beru to tak, že jako ve školství se mluví hlavně o učitelích mužích, tak v bankovnictví o manažerkách – ochraňuje se a podporuje vždy ten vzácnější druh.

Jaká byla tvoje první zkušenost se spořitelnou? Předpokládám, že jsi nestartovala hned na vedoucí pozici v boardu.

Vždycky jsem se pohybovala v operations, to si představte jako call centrum, vymáhání pohledávek, schvalování úvěrů, takový back office a zákaznická péče. Tak jsem i přišla do spořitelny. Úplně silně jsem nevnímala, jak se na nás dívají naši vlastní klienti. Zpětně si říkám, že to možná bylo dobou, víc se řešilo to, jestli se vydělává, klientská spokojenost byla měřená paralelně nebo odsunutá. Ale ve chvíli, kdy jsem se přesunula do boardu, tak to už velké téma bylo a já jsem zjistila, že se naši lidé stydí pracovat ve spořitelně.

Poprvé jsme změřili spokojenost v rámci celého klientského trhu v roce 2014 a byli jsme nejmíň oblíbená banka na českém trhu. Mezi našimi klienty jsme měli víc lidí, kteří nás nesnášeli, než kteří nás doporučovali. Myslím, že to celé vzniklo rozdílem mezi tím, co jsme chtěli za cenu služeb, a jakou hodnotu jsme dodávali. Celou tuto věc hezky nasvítil vstup konkurenčních bank jako Air Bank, mBank nebo Fio, které nám ten rozdíl ukázaly. My jsme k tomu přistupovali s určitou arogancí jako velká úspěšná firma, a to se nám odrazilo v klientské spokojenosti. Od té doby jsme udělali obrovský kus práce, vidím to nejen na měření klientské spokojenosti, kde jsme vyrostli a jsme víceméně uprostřed trhu, ale překládá se to i do obecnější důvěry. Poslední čtyři roky rosteme v počtu klientů, pro které jsme hlavní banka. Museli jsme si to hodně odpracovat, pro spořitelnu to byla ledová sprcha. Ta je ale dobrá v tom, že člověku dodá spoustu energie a obrovské soustředění. Myslím, že dnes už nikdo nechce pracovat ve firmě, která je sice finančně úspěšná, ale vlastně není oblíbená.

Tady se hodí otázka, jestli má spořitelna ambici být lovebrand? Nebo ji vnímáš jako lovebrand pro určitou skupinu lidí?

Spořitelna má ambici být velmi respektovaná značka, dnes už tam v podstatě je, nebo se velmi blíží. Asi všichni by si přáli, aby jejich značka byla lovebrand, ale myslím, že to je spíš George, mobilní bankovnictví, které tyto emoce oblíbenosti, modernity a hravosti v sobě má. Spořitelna sama si zaslouží spíše ten respekt, jako značka je tady 200 let a je to obrovská instituce. Myslím, že i velikost hraje roli v tom, jestli něco může být lovebrand, nebo ne.

Jak velký máš dnes tým, jaký typ leadera jsi a jaká je tvoje strategie vedení?

V mém přímém týmu mám devět lidí, skrz ně řídím asi 6000 lidí. Mám pod sebou i call centrum a pobočkovou síť, takže obrovské skupiny. Jsem typ, který je hodně orientovaný na výkon, ale zároveň rozumím, že bez dobré atmosféry v týmu se výkon udělat nedá a ani dlouho netrvá, takže jsem i vztahový manažer. Musím řídit, protož řídím lidi, kteří řídí lidi, kteří řídí lidi… Ale taky jim musím věřit, mít schopnost z nich vybudovat tým a navázat je, aby to pro ně nebyla jen práce od osmi do čtyř, ale aby to byl kus jejich života. Snažím se to nějakým způsobem kombinovat, svůj úspěch ale měřím na výsledcích a na výkonu. Z práce mám zároveň hodně přátel, takže se mi ta kombinace asi daří.

Dá se říct, že tvůj nejbližší tým propojuje nějaká klíčová vlastnost kvůli které sis jeho členy vybrala?

Myslím, že jsou relativně různí. Jeden můj kolega říkal, že chce mít ve svém týmu lidi, kteří jsou veselí a aspoň trochu užiteční, a já to mám podobně. Jsou veselí, užiteční, a navíc mají hodně energie. Dál už jsou ale úplně jiní, někdo detailista, někdo je víc introvert, analytik, cynik, idealista…

Kolik máš v týmu mužů a kolik žen?

Bála jsem se, že se zeptáš, když jsem tady tak zapáleně mluvila o diverzitě, protože dnes mám v týmu jen tři ženy, zbytek jsou muži.

To asi koresponduje s obecnou situací v Česku, co se týká žen na manažerských pozicích…

Asi ano, ale postupem času by bylo hezké, kdyby se to promíchalo. Teď je to takhle, oni jsou prostě nejlepší. (smích)

V jednom rozhovoru jsi říkala, že ses pokusila objet všechny pobočky České spořitelny, a že se to za rok nedalo stihnout. Je to tak?

Je to tak a absolutně to nejde. Poboček máme 400, takže s nějakými 250 pracovními dny v roce, dovolenou a podobně na to prostě není dost času. Tenhle sen jsem vzdala. Paradoxně to teď sklouzává k tomu, že mám pár poboček, kde se už trochu známe, je tam větší důvěra a menší stres, když mám přijet, a spíš jezdím opakovaně tam, protože se dozvím víc.

Jsi máma dospívajících teenagerů. Jak si myslíš, že bude banka fungovat za 10, 20, 30 let? Jak budou generace tvých dětí banku využívat?

Bankovnictví jako obor zůstane, ale s rozvojem technologií se mění už teď. Dnes už většina lidí kvůli jednoduchým věcem, jako jsou zůstatek na účtu, změna limitů nebo transakce, do banky vůbec nechodí a půjde to ještě dál. Banky v digitálu postupně nabídnou řešení i pro případy, kdy má člověk více peněz a chce se zajistit na delší dobu, takže třeba investice, penzijní připojištění, termínované vklady… Lidé budou technologii čím dál víc věřit, otázka je pak samozřejmě bezpečnost v digitálním prostředí. Útoků a podvodů exponenciálně přibývá s přesunem lidí na mobilní zařízení. Pořád si ale myslím, že komplexní bankovnictví bude mít svoji roli a budou chvíle, třeba ještě za 10 let určitě, kdy bude chtít člověk zkrátka věci s někým zkonzultovat nebo se jen ujistit, že dělá dobře, a bude chtít to ujištění od živého člověka, který podobných případů vidí 1000 za rok. Třeba rozhodování o prvním bydlení, téma finanční gramotnosti… Nebo na druhé straně řešení konkrétních problémů, taková finanční ambulance. To povídání nemusí být jen na pobočce, může to být i vzdáleně přes video nebo chat, ale na druhé straně bude sedět opravdová osoba, která o případu bude přemýšlet a bude se mu věnovat. Velkou roli bude hrát určitě mobilní telefon, vždyť už dnes se prakticky rovná bankovnictví. Ale jak chytrý bude, jak moc bude rozumět vám jako klientovi, to nevím – ale v současnosti právě sem tečou největší investice.

Naťukla jsi finanční gramotnost. Myslíš, že se v edukaci zlepšujeme? Vzděláváš své děti v této oblasti? Učíš je investovat nebo víc nad financemi přemýšlet?

Je to smutné, ale myslím, že se to neposouvá, stále to není součástí českých školních osnov. Angažuje se v tom ale více bank, Česká spořitelna pak extrémně. Máme programy jako Abeceda peněz: chodíme do tříd, vysvětlujeme princip podnikání, dovolíme dětem investovat malé částky a zjistit, co se stane… Je velká škoda, že dnešní dospělí toto vzdělání neměli, protože ve své praxi vidím spousty rodin, kterým chybí základní gramotnost ve smyslu má dáti dal. Nedokážou si říct, že výdaje dlouhodobě nemůžou být větší než příjmy, ale hlavně neví, že všechny tyto problémy se dají řešit, jen se nesmí nechat vyhnít. Paradox je, že stejní lidé k nám pak chodí a hrozně moc se chtějí vše dozvědět, jenže měli přijít před rokem, nebo se do té situace nemuseli vůbec dostat. Je to (ne)znalost jako každá jiná, jde o to zajímat se a nezavírat před tím oči.

Naše děti měly účet a kartu hned, jak to šlo. Je to částečně z důvodu mé pohodlnosti, nechci, aby měly po kapsách bankovky z hlediska bezpečnosti; než aby je poztrácely, tak je pro ně lepší platit kartou. Ale je to i proto, že každou transakci vidím a jsem schopná si odvodit, kde asi byli a co si asi kupují. Musím říct, že dcery (17 a 21 let) pořád ještě hodně používají hotovost, ale syn (12 let) už platí jen kartou – klidně i žvýkačky za 12 korun. Dcery si hotovostí tak trochu i řídí svůj rozpočet, vědí, že nemůžou utratit víc, než si vybraly z bankomatu. Na kartě se to hůř hlídá.

Snažím se jim vysvětlit hodnotu peněz, ale zjistila jsem, že to je nepřenositelné. Měla jsem dojem, že to moje 17letá dcera fantasticky chápe, ale teprve, když šla na brigádu a zjistila, kolik si vydělá za hodinu a co to všechno znamená, jsem viděla, že jí to doopravdy došlo. Až tam přišla na to, že když má třeba 130 korun za hodinu, tak to nedostane všechno, protože existují nějaké daně, a to ji připadalo hrozně nespravedlivé. (smích) Najednou si začala uvědomovat, že aby si mohla koupit své oblíbené pití za 100 korun, musí pracovat hodinu – a začala si to úplně jinak rozmýšlet. Teď už ví, kolik co stojí, jak je těžké práci skloubit se školou a kolik je za tím energie. S manželem nás pobavilo, když přišla úplně vyřízená někdy v půl 10, a říká nám: „Já vůbec nevím, jak to všechno dáváš, já jsem tak hrozně unavená.“ (smích) A dokonce za mnou pak přišla s tím, že si spočítala podle statistik vliv inflace na svoje kapesné, že jsem jí ho 4 roky nezměnila, a tak by si chtěla říct o zvýšení – a na to jsem nemohla říct vůbec nic, vlastně mi to udělalo radost.

Holky se nezajímají o investování, ale syn velmi. Dokonce by chtěl investovat v kryptoměnách, a tak jsem mu domluvila schůzku s odborníkem, aby se dozvěděl, co a jak. Vidí v tom samozřejmě obrovskou příležitost, jak rychle strašně zbohatnout, takže si myslím, že je taky potřeba, aby prodělal svých pár prvních peněz a uvědomil si, že je to tak trochu casino…

Když jsme u tématu dětí, jak vlastně skloubit dvoukariérové manželství, věnovat se naplno dětem, a dělat práci ke všemu dobře?

Já na to na nemám odpověď, protože si myslím, že to vlastně neumím. Mám dny, kdy mám radost, že všechno je pod kontrolou, děti jsou zdravé, všechno zvládají, já taky. A pak přijde jedna věc, která vykolejí celý řád. Dnes už je to snazší, protože děti jsou velké, nejsou na nás tak závislí, ale je to každodenní boj. Každou neděli plánování s manželem a mou mámou, kdo co kdy udělá. Neustále špatné svědomí, že bych se mohla věnovat dětem víc, protože se hodně často věnuju práci, nosím si ji i domů, nosím si i děti do práce… Je to neustálé balancování, jinak se to nedá zvládnout.

Upřímně, neznám maminku, která by řekla, že se vždycky 100% věnovala dětem, byla plná energie a pozornost měla jen pro ně. Vždycky jsou chvíle, které si vyčítáme, protože jsme s nimi třeba byli, ale mysleli jsme na 100 dalších věcí. Myslím, že víc si to musí člověk srovnat v hlavě sám se sebou, než myslet na to, že by mu děti někdy něco vyčítaly. Respektive děti budou vždycky vyčítat. Buď to, že jejich rodiče moc pracují nebo naopak, že jsou doma a nevybudovali si kariéru a větší nezávislost. To je normální, je to součást procesu oddělování se od rodičů.

My dvě se známe ze sportovního prostředí. I když jsi vytížená pracovně, stíháš i hodně aktivit. Co je ventilem tvého stresu?

Určitě sport, to je pravda. Když jsme se potkaly, tak jsem ho dělala méně než teď, k tomu mě dohnalo spíš to, abych se cítila v kondici, fyzicky dobře. Třeba cvičím na TRX, aby mě nebolela záda a abych ze sebe měla dobrý pocit. Ale co se týká ventilu, kdysi to kdosi řekl a já to ráda používám: buď do baru, nebo do kostela. Buď se z toho musím vypovídat, takže volím společnost, nebo si to musím srovnat v hlavě a udělat si retrospektivu sama se sebou.

Potkáváme se v prostředí DOCKu, kde já pracuju a ty žiješ s rodinou. Byl třeba vztah ke sportu jedním z argumentů, proč bydlet tady, v této lokalitě, blízko vody, běžeckým stezkám, cyklostezkám… a pořád blízko k centru?

Důvodem byla voda. Je fascinující, pořád se na ní něco děje, pohled na ni je úžasný. Podle mě to my lidi máme v DNA: buď rádi bydlíme na kopci, kde je výhled, nebo u vody, tyto dva elementy nás nějakým způsobem fascinují. Mě voda určitě, a tak mě to tady chytlo za srdce. Před DOCKem jsme bydleli hodně spokojeně v Praze 6. Jeden náš známý se dokonce vyděsil a ptal se nás, jestli jsme zbankrotovali, když zjistil, že se stěhujeme ze Střešovic do Libně, měl o nás opravdu starost. (smích) To bylo takové upřímné, ale my jsme vlastně asi tak trochu hledali větší byt, jsme docela zvyklí se stěhovat, děti chodí do Holešovic do školy a ve stejném areálu bydlí máma, takže ty důvody se takto poskládaly. Že jsou tady běžecké stezky jsem tušila, ale objevila jsem je až potom. I na Praze 6 jsou hezké stezky do Šárky nebo na Hvězdu, to sportovní vyžití je tam taky velmi dobré.

Co pro tebe znamená bydlení?

Domov, seberealizaci, že si to tam člověk udělá a zařídí podle svého, rodina. Útulno, bezpečno, moje.

S manželem jste žili z pracovních důvodů hodně let mimo Českou republiku. Dalo by se říct, že jste světoběžníci? Kde jinde by sis uměla představit žít? Sice jsi na začátku říkala, že toho zas tolik zcestováno nemáš, ale…

Spíš nás to vždycky bavilo. Nevím, jestli to bylo tím, že jsme cítili, že je to jen na chvíli… Je skvělé bydlet někde, kde vás nikdo nezná, jste tam sami, musíte si najít známé, zorientovat se v místě, člověk je daleko všímavější. To pozoruju, kdykoliv cestuju. Napadají mě úplně jiné věci, všímám si každé maličkosti, v Praze je to takový autopilot. Je to zkrátka jiné a my to umíme zúročit a baví nás to. Dovedu si představit, že bychom asi mohli žít úplně kdekoliv, ale domov bude asi i kvůli rodině vždycky Česká republika. Neláká mě odstěhovat se napořád někam jinam.

Nedá mi to nezeptat se – koneckonců to byla i otázka, na kterou se chtělo zeptat více lidí od nás – jakou práci by sis představovala, kdybys nedělala tuto? Tvoje práce snů, teď, když máš ty zkušenosti, které máš?

To je hrozně těžká otázka. Nakonec bych to asi uzavřela tím, že jsem docela oportunistická, takže by záleželo na lidech. Dovedu si představit, že mě někdo k něčemu inspiruje, nebo i přemluví. Musím říct, že v sobě nemám nic takového, že bych si něco přála a k tomu tíhla a těšila se, až skončím tady a něco dokážu, tak si teda otevřu třeba to kosmetické studio nebo kavárnu. Už to tak nemám, to byly představy mladší Daniely. Možná, že na to teprve přijdu. Myslím, že až skončím ve spořitelně, tak budu stejně potřebovat nějaký čas, abych tu práci opustila i mentálně, a mezitím se něco najde. Asi si hrozně věřím v tom, že bych mohla dělat spoustu věcí, že se uživím. I třeba rukama. Ale momentálně tam nevidím žádnou práci snů.

U úspěšných umělců či třeba architektů se nabízí otázka, kde sbírají inspiraci. Kde na ni ale chodit, když děláš ve světě bankovnictví? Kde nebo od koho se něco nového učíš, aby tě to posouvalo?

Dívám se na banky ve světě. Pro nás ve spořitelně je teď téma finanční vzdělávání, zdravé finance, jak řídit svůj rozpočet. Některé banky v Evropě a Americe toho v této oblasti dělají dost, nejen, že se věnují lidem, kteří mají přebytek peněz, a radí jim, jak je zhodnocovat, ale mě víc fascinuje, jak pomáhat lidem, kteří s tím bojují, jak jim pomoci najít peníze v rozpočtu a získat další. Mimochodem v Česku má podobné problémy víc než třetina lidí. Myslím, že banky v jejich řešení můžou sehrát skvělou roli. Taky se dívám na technologické firmy a firmy, které fungují online, třeba Košík. Tyto obory jsou fantastické v tom, jak fungují v digitálním světě. Bankovnictví je totiž dnes hlavně o technologiích, banky jsou spíš IT firmy.

Toto vydání magazínu je o ženách. Co bys poradila dívkám, které v tobě vidí vzor a přejí si být úspěšné jako ty?

Ať se ničeho nebojí, a hlavně zůstanou takové, jaké jsou. Když jsem nastoupila, tak jsem dostávala různé rady – třeba, že žena si nesmí malovat ústa na veřejnosti, slovo rtěnka jsme snad pomalu nesměly říkat. Bylo to o tom, jak se přizpůsobit, aby žena uspěla v mužské společnosti, a jak změnit svoje chování, aby to bylo srozumitelnější pro muže. Mám velkou radost, že dnes ženy zůstávají ženami a tak jako ony chápou, že muži jsou jiní, muži začínají chápat, že ženy jsou jiné. A proto je důležité zůstat sama sebou. Věřím tomu, že když člověk něco hodně chce a představuje si to, tak se mu to povede, ať už je to cokoliv v soukromém nebo pracovním životě. A jestli mě má někdo jako vzor, tak mi to lichotí a možná i děsí zároveň. (smích)

Děkujeme za rozhovor.