Kolumbie, nespoutaná země

Text Michal Štěpán, foto Květoslav Popelka, Michal Štěpán

Z Paříže jsme v Bogotě za jeden maraton Pána prstenů a vítají nás masivní muraly s indiánskou tematikou, vojáci na náměstí a vířivka uprostřed hotelového pokoje. S jet lagem se vypořádáváme za pochodu v mlžném oparu na horu Monserrate tyčící se nad metropolí v 3 152 m n. m. Celé město je posazené do pohoří And v nadmořské výšce 2 600 m, což z nej dělá jedno z nejvýše položených hlavních měst na světě. Moc se tady ale nezdržíme a záhy se vydáváme vnitrostátním přeletem do Cartageny za zcela jiným klimatem a teplým Karibským mořem.

Prodejců kokainu je tady jako večerek a kebabů v Praze dohromady. Díky několika dredům s přehledem vyhrávám soutěž o nejvíce oslovovaného cizince. Celková atmosféra tady působí uvolněněji a barevněji, místní zábavy a tance lokálního původu jsou romantičtější než hlasité diskotéky v Bogotě. Volání divočiny je však silné, a tak sedáme na autobus a vydáváme se do malého městečka Santiago de Tolú. Potkáváme partu náhodných známých, která – jak jinak – končí bujarou oslavou za přítomnosti místních.

Po probuzení na pláži se ranní procházka do 10 km vzdáleného hotelu na první pohled jeví jako krásna idylka. Cestou potkávám mnoho místních, kteří do jednoho, včetně žen, asi kopou kanalizaci. Ne všechny pohledy na gringa procházejícího se jen tak z rozmaru jsou ale doprovázené úsměvem, a tak se neodvažuju vytáhnout GoPro. V maličkém stánku uprostřed ničeho stojím ve frontě na kolu, zákaznice přede mnou však kupují malé bílé balíčky. Mně bude stačit bílý jed obsažený v sodovce.

Jsem rád, že narážím na oficiální asfaltovou cestu do města. Po návratu se dohodneme, že je načase ukončit welcome párty, a vydáváme se do Národního parku Tayrona. Začínáme dvoudenním trekem džunglí, jehož cílem jsou nádherné pláže včetně Playa del Cabo San Juan del Guía. Na mnoha místech to ke koupání vysloveně svádí, to je zde však důrazně zakázané kvůli velmi silným mořským proudům.

S padajícím sluncem potkáváme místní pár, který umí anglicky – to se moc nevidí. Nepodaří se nám uniknout jejich pohostinnosti, a tak se polovina výpravy, jíž jsem členem, vrací nazpět až v noci, a ztratí se v džungli, když to bereme zkratkou. Hmm, tuhle řeku si nepamatujeme a tahle indiánská stáj tady před tím taky nebyla... Vyhodnotíme, že nejlepší bude vrátit se a zkusit to jinudy. Inu, nová zkušenost, která se nám může někdy hodit.

Nastává zlatý hřeb naší cesty, čtyřdenní pouť ke ztracenému městu. V malém přístavním městečku Santa Marta, které bylo kdysi centrem obchodu s drogami a mezi top deseti nejnebezpečnějšími městy světa, zjišťujeme, jak se věci mají. Úsměvy nám poněkud ztuhnou, když se jednoho z nás pokusí přepadnout puberťák s nožem. Vybral si však nepravého, a trénink bojového umění WingTsun kamaráda Marcela se nám všem najednou jeví jako dobře strávený čas na žíněnce. Útočník se naštěstí dává na útěk a Marcel si konečně v klidu dokuřuje cigaretu, která mu prve v zápalu boje upadla.

Ráno si najímáme dva průvodce z malé outdoor cestovky. Má se k nám připojit ještě pár dalších lidí a naše představa, že to bude to samé, jako jít na Sněžku, akorát místo Poláků budeme potkávat Brazilce, bere rychle za své. Netrvá dlouho a se smíchem zjišťujeme, že avizovaní spoludobrodruzi jsou z Polska. Průvodci Sergio a Sergio nás pojmenují Poker Team a neustále častují slovy „vamos vamos“ (jinak taky „pohněte s sebou“).

Během náročné pouti v úmorném vedru, znatelně namáhavější než výstup na Sněžku, nám vyprávějí o původu místa, jenž bylo a stále je pěstírnou koky. Starší Sergio, jehož rodina podnikala s touto komoditou, je rád za turisty. Díky nim místní mají na obživu a nemusejí spoléhat na pěstovaní známé rostliny. Cestu jsme podnikli na podzim roku 2019 a s odstupem času si nedokážu představit, co s oblastí udělal covid.

Míjíme několik vojenských stanovišť. Na vysvětlenou se nám dostává, že místa byla v minulosti navštěvovaná únosci turistů s vidinou výkupného a také vykradači hrobů. Džungle nám však nabízí nesmírně okouzlující výhledy na hory, opuštěné vodopády, které jsou našimi osvěžovači, a v neposlední řadě možnost setkat se s místními Indiány, kteří si nás plaše, ale s úsměvem prohlíží. Třetí den se dostáváme k úpatí hory, na jejímž vrcholku jsou pozůstatky „Ztraceného města“ Ciudad Perdida. Časný budíček v pět ráno, přebrodění divoké řeky a úmorný výšlap do (prý) 1200 schodů. „Vamos vamos“ nás žene kupředu, a s probouzejícím se sluncem se nám dostává úchvatné veduty.

Komplex města je tvořený více než stovkou vzájemně propojených kamenných teras, na kterých kdysi žily tisíce lidí. Starší Sergio se zná s místním šamanem, a už mu klepe na chatrč. Šaman nás vítá s úsměvem, od božího rána žvýká koku a uvazuje nám „posvátné“ provázky kolem zapěstí. Jeden se ani nenaděje, a už klesáme zpět do civilizace. Zpátky jdeme stejnou cestou, neboť stezky dál vedou do Sierra Nevada de Santa Marta a jsou domovem Indiánů, kteří si své teritorium hlídají. Zpět ve městě si dopřejeme malý relax na plážích a zanedlouho přelétáme do Medellínu. Tam to kdysi roztáčel slavný don Pablo a také se tady naposledy nadechl. Město působí příjemným evropským dojmem a o kulturní vložku se nám postará místí slavný umělec Fernando Botero, jehož obraz Death of Pablo Escobar a mnoho dalších jsou k vidění v galerii Antioquia.

Zážitkem je i cestování hromadnou dopravou zachovávající si typický latinskoamerický svéráz. Za zmínku stojí lanovky na konečných stanicích metra, jež vedou na vyvýšená místa nad hlavami tisíců obyvatel tamní slumů, kterým tak vidíte „až do kuchyně“. Po celém městě potkáváme velké množství utečenců ze sousední Venezuely, kde inflace dosáhla obludných rozměrů a 94 % lidí žije v chudobě. Žebrající ženy s malými dětmi hledají obživu výrobou korálků. Chystající se stávka uzavírá většinu přístupových cest a na poslední chvíli odjíždíme na letiště, odlétáme zpátky do Bogoty a odtud domů na starý kontinent. Kolumbie zůstane zážitkem na celý život.