Na návštěvě v Divadle pod Palmovkou: Rozhovor s Jakubem Albrechtem

Když k vám divák poprvé dorazí „na návštěvu“, jak doufáte, že se cítí, když vstupuje do foyer, usazuje se v hledišti, čeká, až se roztáhne opona…?

Byl bych rád, kdyby se tady divák cítil jako já – dobře, jako doma. Chtěl bych, aby lidé během představení zapomněli na strasti a realitu všedních dní, odpočinuli si, ale především aby se jich divadlo osobně dotklo. Třeba jim něco připomnělo, přineslo námět k přemýšlení nebo možná změně… I kdyby se jim hra nelíbila, nevadí, může tak spontánně vzniknout třeba diskuze s přáteli, a zase se něco děje… Ať už divák pláče nebo se směje, je to pro divadlo vždycky úspěch. Nejhorší je, když z představení odchází člověk bez emocí, jako by tam ani nebyl.

Zkusíte nás divadlem „virtuálně“ provést? Jak byste popsal budovu, interiér, atmosféru, která tady na člověka dýchá?

Úplně na začátku potkáte hezky zabydlenou divadelní kavárnu, kde máme skvělé víno, pivo i nealko, takže se určitě stavte občerstvit. Dál se můžete pustit nahoru na naši malou scénu, Palm Off Studio, kde je místo asi jen pro 80 diváků a atmosféra je tam intimnější. Divák vidí daleko víc detailů, dá se tam technicky pracovat s jemnějšími výrazovými prvky, nemusí se tolik křičet a méně věcí se tam schová. Děláme tam většinou s Tomášem Dianiškou a Bárou Kubátovou popkulturnější kousky, generační divadlo o věcech, které se nás všech týkají nebo nás trápí. Před 10 lety to byla třeba vztahová témata a dnes už se nám to posunuje k dětem, manželským krizím a podobně… Je otázka, kde to skončí. (smích) Nebo se divák vydá dolů na velkou scénu, kde hrajeme tak trochu od každého něco. Nejsme zaměření na klasiku, že bychom dělali původní historické hry v alžbětinských kostýmech, ale ani té se nebojíme – jen ji zpracováváme trochu jinak.

Kterou část divadla máte nejraději Vy? Kde je Vám nejlépe?

Říkáme tomu herecká místnost. Do šatny se chodím jenom převléknout, ale většinu času trávím v této „společenské místnosti“. Je totiž kousek na jeviště, máme tam obrazovku, kde vidíme, co se na něm děje, odposlech, když inspicient volá, kdo se má připravit, a jsme tam všichni pohromadě. Společně to prožíváme, a i když je třeba atmosféra na jevišti temná, tak hned vedle si povídáme, vyprávíme a smějeme se. To, co mám na té místnosti nejvíc rád, jsou právě ti, kteří tam se mnou sedí.

Zkusíte popsat typického diváka Divadla pod Palmovkou?

Dá se říct, že jsme něco jako oblastní divadlo pro obyvatele Libně, Vysočan nebo Karlína, protože z centra Prahy už jsme relativně daleko. Nemyslím si ale, že by náš divák musel být nutně z těchto městských částí. Je to především člověk se slabostí pro klasiku s názorem nebo současnou autorskou tvorbu. Ve hrách Tomáše Dianišky jsme se snažili dělat „divadlo pro mladé“, ale to už taky neplatí, už nejsme tak mladí… (smích) Dalo by se tedy říct, že děláme generační divadlo o tom, co zajímá nás, a věříme, že to bude zajímat i ostatní v našem věku. Chodí na nás ale opravdu každý od mladých po babičky.

Zmiňoval jste, že hry zpracováváte tak trochu jinak. Kterou byste vybral jako tu, která Vás možná odlišuje od tvorby jiných divadel?

Pro mě to byl asi Bezruký Frantík, taková autorská, kolektivní práce s přáteli, což je pro mě nejdůležitější. Dál si říkám, že jinde bych si asi nezahrál – minimálně v takovém pojetí – Kateřinu ve Zkrocení zlé ženy. Tato hra nepatří mezi mé oblíbené shakespearovské kousky, ale režisér Lang na to nakonec našel klíč: tím, že to hrají muži, tak je jejich pohled na to, jak by to bylo bývalo hezké, kdyby byly ženy takové, jaké si představují, vlastně zajímavý.

Připravujete pro diváky něco nového?

V prosinci představíme operu Prodaná nevěsta v netradičním pojetí, ke které jsme dnes zrovna měli první čtenou zkoušku. Je to pro mě zase hezké „šlápnutí“ do něčeho nového. Činohra bude dělat operu! Režisér Jakub Krofta říká, že je to jakási hluboká sonda do duše české povahy. Třeba se někdo v tomhle „čecháčkovství“ pozná.

Co považujete za unikum, které má jen Divadlo pod Palmovkou, a žádné jiné ne?

Pro mě to jsou prostě lidi, dělám rád divadlo s přáteli. S každým v asi 18hlavém souboru samozřejmě nemůžete být nejlepší kamarád, ale pro mě je důležité, že si se všemi rozumím, umíme si zajít na pivo a nepotkávat se jen v práci, a držíme při sobě. Asi i kvůli tomu mě neláká volná noha, kdy je to takové rozházené, nestihnete si vytvořit vazby ani se sladit na jevišti – někdo hraje rychleji, někdo pomaleji, někdo o tom víc přemýšlí, někdo je pudový… Jak léta přibývají, známe se víc a víc a myslím, že to divák na jevišti určitě pozná.

Určitě jste se někdy setkal s tvrzením, že si celý den jen hrajete. Já osobně si myslím, že každá profese má svá pozitiva a negativa. Jaká to u té Vaší z Vašeho pohledu jsou?

Špatně se to vysvětluje, ale hlavní negativum je asi to, když se nedaří tvůrčí proces. Na divadle se pracuje s emocemi a už jen každý režisér je jiný, někteří jsou klidnější, jiní skoro hysteričtí a další jako čertík z krabičky, a když to nesedne, tak to prostě musíte nějak vydržet. Další věc vstupující do všeho je vlastní ego. Když vám někdo řekne, že něco děláte úplně blbě, tak si ho musíte trošku snížit a říct si, že to není jen o vás, je to pro dobro celé věci… Práce s emocemi je náročná, na druhou stranu chápu, že pokud je někdo kardiochirurg a denně zachraňuje životy, tak mu to, co řešíme my, musí opravdu připadat povrchní. Když si ale divák po představení řekne, že to vypadalo snadně a že by to uměl taky, tak je to vlastně známka toho, že je to dobré a je za tím hodně práce, aby to takhle mohlo působit. Pozitivní je, že mě to baví. Nepřipadám si, že chodím do práce, můj osobní a profesní život se prolíná, těším se sem a mám to tady rád.

Sledujete rád divácké reakce? Baví Vás s lidmi po představení diskutovat, nebo máte spíš rád svůj klid?

Někdy mi opravdu stačí po představení sednout na tramvaj a jet domů, jindy se ale rád zastavím v divadelní kavárně a potkám s lidmi, kteří jsou plní dojmů z toho, co právě viděli. Většinou to mají jako já, když vidím nějakou hru, která se mi moc líbila. Chci potom herci říct, že to bylo super a že se mě to dotklo. Ale zároveň byl bych rád, kdyby za mnou chodili lidi i s tím, že se jim to třeba nelíbilo vůbec a dali mi nějakou konstruktivní kritiku. K interakci samozřejmě dochází i při představení, herci slyší, vidí a vnímají, jestli jejich aktivita s lidmi něco dělá. Někdy si v zákulisí říkáme, že „vepředu“ to vypadá, jako by tam dnes ani nikdo nebyl, což neznamená, že někdo dělá něco špatně, ale je možné, že jsou diváci jen jinak naladění. Jindy slyšíte, že se občas někdo uchechtne nebo si vymění poznámku a my hned víme, že nás diváci vnímají. Na Zkrocení zlé ženy se nám často stává, že z hlediště přicházejí výbuchy veselí zejména od žen. Připadá jim, že jsme některé scény vystihli úplně přesně. (smích)

Jak si užíváte herecké role, které se svým charakterem trochu vymykají „normálu“? Když jsem viděla zmiňované Zkrocení zlé ženy, ve kterém jste ztvárnil Kateřinu, věřila jsem Vám úplně všechno. Bylo pro Vás obtížné naladit se na ten náš ženský svět?

Věřím, že každý herec to má trochu jinak. U role Kateřiny jsem na to šel přes pohybovou stránku. Už když si dáte ženské šaty a podpatky, tak se vám změní držení těla, zároveň se snažím o jemnější pohyby a výrazy, pohledy, které můžou znamenat „teď mě buď zabije, nebo se do mě zamiluje“ a podobně. Podle mě je pravda, že ženy a muži jsou jako dva jiné světy. Do toho ženského jsem, jak doufám, trochu proniknul, ale zároveň jsem rád, že pro mě zůstává pořád záhadou.

Máte nějakou svou vysněnou roli?

Možná něco, s čím by se dal objíždět svět, bez jazykových bariér – dřív jsem hodně dělal pouliční akrobatické divadlo, tak se třeba vrátit k něčemu takovému. Všechny národy si podle mě tak trochu hrají, a tak by mě zajímalo, jací jsou diváci a jaké jsou typy divadla jinde. Vlastně ale zjišťuju, že když dostanu dobrou roli, tak si zpětně řeknu, že to asi byla ta moje vysněná, to, co jsem chtěl dělat, jen jsem to neuměl pojmenovat.

A na závěr: Co byste popřál návštěvníkům divadla i čtenářům magazínu do nového roku?

Myslím si, že je důležité mít kolem sebe lidi, které mám rád a kteří mají rádi mě. Přeju všem čtenářům, aby si pěstovali a chránili kvalitní, přátelské mezilidské vztahy.

Děkujeme za rozhovor.