skip_main skip_menu

21. 9. 2021

Ve světě NBA jsem byl osamělý

Jiří Welsch. Legenda českého basketbalu. Bývalý hráč NBA, kapitán české basketbalové reprezentace a nyní jeden z klíčových lidí, kteří vytváří budoucnost českého basketbalu. Věnuje se mladým basketbalistům a poslední půlrok také projektu Národní basketbalové akademie. Máte pocit, že ho znáte osobně? Je to možné, Česká basketbalová federace totiž nově sídlí u nás.

Co konkrétně znamená Vaše role v České basketbalové federaci? Jste vedoucí úseku mládeže a tvoříte tak budoucnost českého basketbalu...

Za tím je práce mnoha lidí. Já se na tom spolupodílím. Budoucnost českého basketbalu tvoří mladí hráči, jejich rodiče, kteří je podporují, velký vliv na to mají trenéři, kteří s nimi pracují na klubové úrovni a vedou jejich basketbalové kroky. Mojí rolí je vše koordinovat, a to na dvou úrovních. Jako organizace roz- dělujeme mezi kluby v rámci systému talentované mládeže peníze, které dostaneme od státu, takže je zprostředkujeme dále do klubů. Mojí náplní práce je komunikace a spolupráce s kluby a vlastně celá administrativa kolem toho. To je jeden pilíř, tedy dohlížení na rozvoj mladých basketbalistů na klubové úrovni. Ten druhý je komunikace a vedení realizačních týmů na repre- zentační úrovni. To jsou dvě hlavní náplně mojí práce.

A dal jste si cíl, kam chcete českou basketbalovou budoucnost dostat?

Jedna věc je kontinuální práce na tom, co jsem popsal. K tomu všemu se teď přidal projekt Národní basketbalové akademie, kterou se chystáme vybudovat v Praze, a já jsem člověk, který má ten projekt postavit. S tím souvisí celá řada věcí – oslovujeme trenéry ze zahraničí, dáváme dohromady český tým odborníků – na kondiční přípravu, na výživu, na sportovní psychologii, na rozvoj individuálních činností jednotlivce. Tedy prakticky dáváme dohromady realizační tým a celkově ten projekt po organizační stránce. Právě jedním z jeho cílů je vychovávat budoucí reprezentanty. To je cíl, který jsem si dal a na kterém intenzivně pracuji.

Byl to pro Vás přirozený krok po ukončení hráčské kariéry? Chtěl jste pracovat s mládeží?

Automatické to nebylo. Byl tam proces rozhovorů a rozhodování a celé se to formovalo nějakou dobu, až to došlo do pozice, ve které jsem teď. V čem jsem měl ale jasno bylo to, že nechci jít trenérskou cestou. Možná i právě proto, že si uvědomuji, jak náročná to je práce a je to práce, kterou velmi respektuji. Ale věděl jsem, že to není cesta, kterou chci jít já osobně. Co jsem věděl stoprocentně, tak to, že chci zůstat u basketbalu, protože to je prostředí, kde jsem působil celý život a prostředí, které znám. Takže jsem nezačínal úplně od začátku. Zároveň se věnuji i práci pro média jako basketbalový komentátor, a to je věc, která mě hodně baví a doufám, že ji budu ještě rozvíjet.

Jak moc je ve sportu důležité předávat zkušenosti? Mají o to mladí hráči vůbec zájem, nebo si chtějí jít svou cestou?

Obecně si myslím, že faktor motivace trochu opadává, a možná i proto se stává hodnotnějším. Nedá se to samozřejmě říct obecně, ale určitě na to má vliv i to, jak se rozvíjíme jako společnost. Mladí mají dnes spoustu možností a různé cesty k tomu, jak se dostat k úspěchu. Když jsem začínal já, tak pro mě basketbal, kromě toho, že to byla vášeň a láska, byl i způsob, jak se dostat do světa a jak se realizovat a pokusit se finančně zajistit. S tím, jak jde společnost dopředu, tohle už moc neplatí. Ale zároveň jsou pořád ještě kluci, kteří mají hlad po sportovním úspěchu. Jedním z důvodů, proč jsem se rozhodl pro práci s mládeží je, že vnitřně cítím, že to je pro mě možnost, jak to tomu basketu vrátit zpátky. Když já jsem začínal, tak jsem potřeboval být inspirovaný někým, kdo tu cestu šel přede mnou. A teď tou inspirací můžu být já a pomoct mladým sportovcům jít si za tím cílem a snem.

Souhlasíte s tím, že základ pro úspěch se pokládá v mladém věku? Jak se u nás pracuje s basketbalovou mládeží a je něco, co Vy sám považujete za hlavní stavební kámen?

Osobně si myslím, že tohle je hodě přeceňované. Jedním z problémů v mládežnickém sportu je tlak rodičů na děti, a hlavně i předčasná specializace. Rodiče mají pocit, že pokud dítě nezačne s tenisem v pěti letech nebo pokud už v šesti nebude hrát hokej čtyřikrát týdně, tak je to špatně. Ale ono je to naopak. I studie ukazují, že raná specializace je pak jedním z důvodů, proč mladí sportovci naopak předčasně končí s profesionálním sportem. Právě proto, že v příliš mladém a brzkém věku byli do toho sportu tlačeni. Určitě je potřeba začít včas, ale zároveň je obrovsky důležitý faktor multisportování, což znamená rozvíjet se všestranně, a to nejen pohybově, alei po mentální stránce. Střídat klidně kolektivní a individuální sporty. Spousta sportovců, kteří jsou opravdu úspěšní, se začali na ten svůj sport specializovat až v pozdějším věku, a proto jsou pak jejich kariéry dlouhodobé.

Vy sám jste říkal, že když jste byl ve věku 15/16 let, tak jste potřeboval inspiraci. Je něco nebo někdo, kdo Vás inspiruje?

V mládí jsem měl dva rozhodující vzory. Jedním byl asi největší basketbalista všech dob – Michael Jordan – já jsem dospíval v 90. letech, a to byly právě roky, kdy Michael Jordan a jeho Chicago Bulls byli absolutním světovým a basketbalovým fenoménem. Byl můj nejoblíbenější sportovec a hráč a byl to i on, kdo mě inspiroval k tomu, abych se stal co možná nejlepším basketbalistou. A mým druhým vzorem byl můj o čtyři roky starší bratr, který taky hrál basketbal. Následoval jsem jeho sportovní kroky, inspiroval mě a já jsem se učil z jeho chyb. Úplně na začátku však byl můj otec, který v našem rodném městě založil basketbalový klub a přivedl mě k tomu sportu.

A vy jste si zahrál proti Michaelu Jordanovi?

Ano i ne. Moje první sezóna v NBA byla zároveň poslední sezónou Michaela Jordana. Já jsem hrál za Golden State Warriors a on za Washington Wizards. Během té sezony jsme se jako týmy utkali dvakrát a já jsem se bohužel jako nováček ani v jednom z těch zápasů nedostal na hřiště. Basket je týmová hra. Hráči jsou osobnosti, individuality. Jak docílit toho, aby fungovali jako tým?

To je úkolem trenéra. Jedna věc je práce s hráčem a jeho výchova, ať už sportovní, nebo lidská. Druhá věc je práce trenéra na klubové úrovni. Tam je jeho cílem dostat hráče na stejnou vlnu a udělat z nich efektivně fungující tým. Odpověď na tuto otázku hledají všichni trenéři a manažeři sportovních klubů. Jak to udělat, aby se dokázala dát dohromady ta různá ega, osobnosti, hráči různého věku a dnes hlavně i jiné kultury, protože žijeme v globálním světě, takže spolu mohou hrát opravdu hráči z různých koutů světa. A ti, co to dokáží, jsou za to pak hodně dobře placení.

Dobré vztahy v týmu a společné trávení času i mimo hřiště a tréninky. Je tohle přidaná hodnota, která vybuduje úspěšné hráče a úspěšný tým?

Tady je velký rozdíl mezi Evropou a Amerikou. Protože v Evropě je na to kladen velký důraz. Sportovní kluby a týmy spolu fungují nejen na hřišti, ale i mimo něj. Je to otázka evropské kultury, protože v NBA k tomu mají úplně jiný přístup. To byla jedna z věcí, na kterou jsem si musel zvykat, a asi jsem si na to ani nikdy nezvyknul. Když jsme cestovali na zápas, a v NBA se cestuje hodně, tak jsme se jako tým sešli jen na tréninku a pak až při zápase. Každý tráví čas sám, i při jídle. Navíc mají hráči v jednotlivých městech své kamarády nebo rodinu a tráví čas každý podle sebe. Takhle to v Evropě vůbec nefunguje. Když je tým na cestách, tak bydlí spolu v hotelu, hráči se spolu stravují, chodí spolu ven. I proto jsem se ve světě NBA cítil mnohdy hodně osaměle.

Rozpoznáte vůdčí osobnost už mezi mladými hráči? Jaké musí mít předpoklady a jde s tím pracovat?

Ano. A nejen, že s tím jde pracovat, ale ono se s tím musí pracovat. Protože to je jedna z věcí, kde máme hodně prostor pro zlepšení – teď mluvím konkrétně o českém sportovním prostředí. Mám na mysli práci s hlavou. Já sám jsem si na vlastní kůži ověřil, že v momentě, kdy sportovec naplní své fyzické limity a technické dovednosti, tak do toho všeho vstupuje jeden obrovský faktor – a to je hlava. Třeba v golfu je 90 % hlava a 10 % sportovní dovednosti. Musíte zvládnout techniku, ale ta představuje jen 10 % výkonu. Takže mentální nastavení sportovců je velmi důležité. A přitom je na to pořád nahlíženo skrz prsty. Pokud sportovec spolupracuje se sportovním psychologem, tak to znamená, že musí mít automaticky nějaký problém. A přitom to tak vůbec není, je to právě naopak. Ta psychologická příprava by měla být průběžná a cílená a braná jako součást celkového výkonu sportovce.

Vy jste zmínil golf, ale podle mě je to hodně znatelné třeba i v tenisu. V posledních letech se ve sportu řeší i psychické zdraví sportovců, ale jak jste i vy uvedl, pořád je to určitým způsobem tabu. Mnoho profesionálních sportovců má dnes už mentální kouče. V těchto dnech rezonuje hlavně příběh mladé japonské tenistky Naomi Osaka a její přiznání „It's ok not to be ok“. Je důležité pracovat s mladými hráči i na této úrovni?

Samozřejmě, že to důležité je. A těch jedinců a případů ve skutečnosti nejsou jednotky, ani desítky či stovky, jich jsou tisíce. Sportovní prostředí je obrovsky kompetitivní a přímo vás vede ke konfrontaci, vždy je vítěz a poražený a vy se s tím jako sportovec musíte vyrovnávat na každodenní bázi. To má samozřejmě vliv na mentální zdraví. A neméně důležité je to, že právě lidi jako třeba Naomi Osaka seberou tu odvahu a jsou ochotni to téma otevřít veřejně. To je přesně ta inspirace. Tyto případy mohou inspirovat jiné, kteří zatím tu odvahu nenašli. V momentě, kdy se o tom začne mluvit, tak se to stane tématem a začne se to řešit ne jednorázově, ale systémově. A to je nejdůležitější.

Mentální zdraví hráčů. Bude tohle jeden z pilířů chystané Akademie? Nabídnout hráčům pomoc, protože ono asi i vyrůstat v tak soutěživém prostředí musí být právě pro sportovce v mladém věku náročné a stresující. Tlak ze strany trenérů, rodičů, neschopnost vyrovnat se prohrou. To může s někým slušně zamávat...

Ano, v ČBF máme nastavený hodnoticí systém výkonu mladých hráčů. Pracovně tomu říkáme Mercedes, protože když si představíte znak toho auta, tak je to kolečko rozdělené na tři části. A každá ta část představuje výkon hráčů – první jsou dovednosti a technika, druhá je fyzická stránka a třetí je mentální zdraví. A podle toho se snažíme přistupovat k rozvoji našich mladých hráčů. Na Akademii na tom budou pracovat odborníci, kteří se budou věnovat těmto jednotlivým segmentům. Tedy fyzickému rozvoji, rozvoji techniky a rozvoji mentálního zdraví.

A co životospráva? Necháte to na každém hráči, nebo to s nimi řešíte? Co by měli jíst, kolik by měli vážit a podobně?

Určitě to nenecháme na každém hráči. O kondiční stránku se bude starat Michal Miřejovský, jehož filosofií je celostní přístup k tělu sportovce. Klade důraz na to, že stejně jako je důležitý výkon, je důležitá i regenerace. Stejně jako je důležitá fyzická námaha, tak je důležitý i spánek. To je člověk, který v tomto smyslu bude s hráči mluvit z hlediska osvěty a edukace. V rámci reprezentačních týmů máme navázanou dlouhodobou spolupráci se Zuzanou Šafářovou Pavelkovou, která je odbornicí na výživu a bude do Akademie zapojená.

jiri_welsch2_rgb

Stres je asi nedílnou součástí sportovního světa. Máte radu, jak ho zvládat? Co pomáhá vám?

Nejsem si jistý, jestli zvládám stres. Asi to nefunguje tak, že by na to byla univerzální rada. Určitě to jde ruku v ruce se sebepoznáním s tím, že se každý musí naučit balancovat sportovní život s tím soukromým. A najít si ventil, který mu pomůže uvolňovat stres. A u každého to je jiné. Pro někoho to je rodina, pro někoho je to jiný sport. Každý si musí najít cestu, jak tohle kompenzovat.

A co je to pro vás? Aktivní odpočinek?

U sportu to pro mě byl jiný sport. V 26 jsem začal hrát golf, který pro mě byl velkou kompenzací basketbalu. Protože to je vlastně absolutní opak – basket je týmová hra, golf individuální, basket hrajete uvnitř, golf venku, basket je rychlá dynamická a instinktivní hra, golf je spíš pomalejší a techničtější. Druhým ventilem je pro mě hudba. Já jsem už jako dítě chodil na hudební školu a učil se hrát na kytaru. Do hudební školy jsem chodil od 1. do 6. třídy a učil jsem na akordeon. Na kytaru jsem se naučil sám až později. Takže sednout si, hrát na kytaru a zpívat je pro mě určitá forma relaxace. A ke konci kariéry k tomu přibyla i rodina. První dceru jsme měli, až když mi bylo 35, takže vlastně na sklonku mé kariéry. To výrazným způsobem ovlivňovalo nejen to, jak jsem hrál, ale i jak jsem trávil volný čas.

Basketbalová NBA je obrovská show a sportovní business. Což se asi vůbec nedá srovnat s českými poměry. Po výhře národního týmu nad Řeckem jste řekl: „Možná budu nostalgický, ale když jsem přišel před 20 lety do reprezentace, tak se na ty zápasy jelo předem s pocitem porážky. My jako nová generace jsme se to tehdy snažili změnit a začít se těm zemím a hráčům dívat do očí. Jenže tahle generace kolem Satyho (Tomáš Satoranský) a Veseláče (Jan Veselý) už to má v sobě. Mají před soupeři respekt, ale zároveň si uvědomují vlastní kvalitu a sílu, což je posouvá zase jinam, než to měla generace před 20 nebo 25 lety." Je tohle cesta českého basketu? A kam to posune další generace?

Je to pravda. To, co se stalo v posledních dvou letech – 6. místo na mistrovství světa a teď postup na olympijské hry v Tokiu – tak to není dílem náhody a něco, co se stalo přes noc. Je to samozřejmě vývojem několika hráčských generací. A to, co odděluje Tomáše Satoranského a Honzu Veselého od ostatních hráčů, je to, že oni jsou vnitřně přesvědčení o svých kvalitách a o tom, že ten soupeř by měl respektovat i je. Což v minulosti tak nebylo. A jestli se to může někam posunout? Ano, může. Ti, co přijdou po Tomášovi a Honzovi tohle musí převzít. Nesmí to být ale jen pár hráčů, ale víc, aby to nebylo jen o sebevědomí jedince, ale aby se z toho stalo kolektivní sebevědomí. Tak bychom se dostali třeba na úroveň Litvy, což je malá země se 2 miliony obyvatel, ale je to basketbalová velmoc a pravidelný účastník velkých mezinárodních turnajů. A je to právě i díky národnímu sebevědomí a cítění a vnitřnímu přesvědčení, že do té světové elity patří právem. A to je přesně krok, který by se měl stát i u nás. Šesté místo na mistrovství světa a kvalifikace na letošní olympijské hry není dílem náhody, my tam patříme.

Najdete si v průběhu roku i čas na odpočinek? Dokážete odpočívat?

Nejen že dokážu, ale chci a ve finále i musím. Nikdo nemůže jet pořád, a navíc mám dvě malé děti. Takže je pro mě důležité najít ten work life balance mezi rodinou a prací a je to pro mě absolutní priorita. Ale přiznám se, že v posledních šesti měsících se to změnilo, protože jsem se vrhnul do projektu Akademie a dávám tomu hodně času.

Jak vypadal den Jiřího Welsche jako aktivního basketbalisty a jak vypadá Váš den dnes?

Když jsem hrál jako aktivní hráč, tak samozřejmě záleželo, jestli se ten den hrál zápas, nebo ne. Ale většinou jsem vstával v 8:30, v 9:00 jsem se nasnídal a v 10:00 začínal první trénink, který končil ve 12:00. Po obědě jsem si šel lehnout, abych si odpočinul. A odpoledne byl většinou druhý trénink. Dneska vstávám v 6:15, kdy mě vzbudí děti. V době Covidu jsem se začal věnovat více i sám sobě, takže jsem si ráno zacvičil. Po snídani pak odvezu děti do školky a pokračuji do práce. Někdy toho je víc, někdy míň. Záleží na tom, co je ten den v plánu. Snažím se nevracet se domů pozdě, protože chci být s dětmi. Máme to doma nastavené tak, že já mám na starosti koupání a uspávání, takže večer si lehnu s dětmi a čteme pohádky. To se snažím opravdu dodržovat. Výjimkou je, pokud do toho zasáhne nějaký sportovní přenos, který komentuji.

Už jste zmiňoval, že jste začal hrát golf. Co pro vás osobně znamená sport? Dokážete si představit svůj život bez něj?

Na to je jednoduchá odpověď. Život bez sportu si představit nedokážu.

Jste jeden ze čtyř Čechů, kteří kdy hráli v NBA. Zažil jste na hřišti Michaela Jordana. Byl jste dlouhodobý kapitán národního týmu. Česká basketbalová reprezentace se letos kvalifikovala na OH v Tokiu. Máte vůbec ještě nesplněný sportovní sen?

To, co se dělo v létě, byl můj nenaplněný sen. Já jsem si vždycky přál se jako sportovec zúčastnit olympijských her. To už se mi nikdy nesplní. Ale moc jsem si užil komentování přenosů v televizi. Mohl jsem tak vše na dálku sdílet a být u tohoto pro náš sport historického momentu jako komentátor a zprostředkovat to veřejnosti.

ČBF má nové sídlo v krásných prostorách pražského DOCKu v atraktivní lokalitě nedaleko Palmovky na rozhraní Libně, Karlína a Holešovic, což není úplně náhodné. Omar Koleilat, generální ředitel skupiny Crestyl, která je developerem projektu, je velký basketbalový fanoušek. Měli jste čas se potkat a probrat basket?

Omara znám a potkali jsme se nedávno na obědě v prostředí restaurace Kolkovna v DOCKu. Omar je pro mě nejen basketbalový fanoušek, ale i úžasný člověk. Velmi inspirativní, je to vizionář. To, co se mu podařilo vybudovat s Crestylem, a to nejen v DOCKu, je fantastické. A za sebe můžu říct, že jsem šťastný, že jsme se jako ČBF přestěhovali do DOCKu. Protože my jsme šli ze starých historických budov pražského Strahova a já s oblibou říkám, že jsme se sice v rámci Prahy přestěhovali jen o 15 km jinam, ale v rámci času jsme stihli urazit asi tak 50 až 60 let dopředu a přestěhovali jsme se do 21. století. Prostředí DOCKu a naše nové kanceláře jsou úžasný reprezentativní prostor českého basketbalu a já jsem za tohle hrozně rád.

Kancelář tak máte v krásném prostředí v blízkosti řeky. Je to pro vás důležitá přidaná hodnota?

To určitě je, protože jsme v prostředí, kterým se můžeme pyšnit, na které můžeme být hrdí a kterým se můžeme jako organizace reprezentovat. Je to zároveň prostředí, které nás dokáže napojit na další lidi a organizace. Což je super. Navíc je moderní a atraktivní, stejně tak jako je moderní a atraktivní basketbal. Takže to je velká přidaná hodnota.

Poznali bychom z vaší kanceláře, že jste bývalý profesionální basketbalista? Máte tady vystavené připomínky své úspěšné kariéry?

Svoji vlastní kancelář nemám, ale z našich kanceláří to určitě poznat jde. V DOCK jsme relativně krátkou dobu, ale už se tam přestěhovala spousta basketbalových artefaktů, ať už moderních nebo historických, poháry nebo míče, to jsou velmi populární basketbalové trofeje. Na mém místě byste našla jednu zajímavou věc, je to parketa, kterou jsme dostali v roce 2015 při účasti na ME v Lotyšsku a ve Francii, kdy každý hráč dostal kus palubovky z obou míst. To jsem nikdy na žádné basketbalové akci nedostal a přišlo mi to originální. Takže ta mi leží na stole a připomíná mi účast na ME a naše 7. místo.

Děkujeme za rozhovor.

 

Jiří Welsch

*27. ledna 1980 v Pardubicích

Výška 202 cm
Pozice – křídlo
Profesionální kariéru zahájil v BK Pardubice

  • 1998-2000 Sparta Praha
  • 2002 draftován do NBA týmem Philadelphia
  • 2002 nejlepším hráčem slovinské ligy
  • 2002-2003 Golden State Warriors
  • 2002-2006 odehrál 247 zápasů v NBA a zaznamenal 1519 bodů
  • 2003-2005 Boston Celtics
  • 2006-2010 Baloncesto Málaga
  • 2010-2011 Estudiantes Madrid
  • 2011-2012 Spirou Charierol
  • 2012-2017 ČEZ Basketball Nymburk – 5 titulů
  • 2017 BK Pardubice
  • 5x účast na ME