Tureckem za šperky střední Anatólie

Text a foto Robert Bazika, cestovatel a průvodce CK Kudrna Brno

3 hodiny letecky z Prahy | 80 milionů obyvatel | 40 národů a menšin

Na skok v Konstantinopoli

Turecko je díky své dramatické historii obdařeno nesčetným množstvím kulturních skvostů. To jistě odpřisáhnete, stejně jako já, hned po příletu do Istanbulu, chcete-li Cařihradu či Konstantinopole. Monstrózní památky reprezentující neomezené bohatství a moc osmanských sultánů, rej barev a vůní tržišť a bazarů, ale také každodenní shon domorodců a zástupy turistů mluvících zejména ruštinou, skupujících levné čínské plagiáty značkové módy. I já jsem začal putování jednou z nejúžasnějších zemí na světě tady ve městě měst u Bosporské úžiny. Žasnul nad mešitou sultána Sulejmana, vylezl na Galatskou věž, nasával ranní pokornou atmosféru mešity Ayasofya (známější pod řeckým názvem Hagia Sofia), projel se metrem z konce 19. století taženého lanem mezi kolejemi, plavil se pod grandiózními mosty spojující Evropu s Asií, proplétal se večerními davy Egyptské tržnice, ale to pravé Turecko jsem tu nenašel. Vždyť ani ten pověstný kebab tu nefrčí. Místo něj tu na každém rohu prodávají balık ekmek, osmahlou makrelu v tureckém chlebu. A tak jsem se rozhodl místo pohodlného přeletu do turistického centra Kappadokie hledat pravou tvář Turecka putováním po zemi. A zas tak nepohodlné to nebylo. Pro únik z Istanbulu volím rychlovlak, jehož komfort a rychlost 250 km/hod hravě předčí česká Pendolina. Metodou tunel-most-tunel-most jsem za 4 hodiny u bran centrální Anatólie. 


Tančící dervišové

Prastaré poutní město Konya je přes bouřlivý hospodářský rozvoj stále dosti prudérní. Ženy zde chodí striktně zahalené, i já musím dnešní vedro přestát v dlouhém odění, zejména pokud chci navštívit někdejší klášter dervišů řádu Bektaši. Rozlehlému areálu vévodí válcovitá věž nádherně obložená tyrkysovými kachličkami. Uvnitř nacházím hrobky významných bektašistů, ve zdobené truhličce vzácnou relikvii, vlas proroka Mohameda, a místo zástupu muslimským i nemuslimských poutníků covidový klid k rozjímání. Derviši tohoto řádu se při svých rituálech točí, aby se tím dostali do transu, který jim pomáhá v komunikaci s Alláhem. Nosí při tom dlouhé těžké sukně, díky nimž udrží rovnováhu při rotaci. Někdy si do podlahy zatloukají hřebík a svírají jej mezi palcem a ukazováčkem.

Tisíc a jeden kostel a turecké Mrtvé moře

Turci jsou rození obchodníci a pro peníze nabídnou turistům cokoliv. Není problém si předem zamluvit a pronajmout automobil na jednom konci Turecka a odevzdat ho na opačném. A tak na další pouť vyrážím moderním kočárem. Turecko je obrovské, na všechno je tu dost místa, čtyřproudové silnice spojující větší města jsou tu standardem. Přesto mi brzy dochází, že dva týdny vyhrazené na okruh středním a jižním Tureckem mi skoro nebudou stačit. Vítr zvedá prach na zvlněné turecké vrchovině a halí do oparu majestátní sopečné kužely na obzoru. Na úpatí jednoho z nich, hory Kara Dag, nalézám polorozpadlé horské vesničky, v 3.–8. století vzkvétající to centrum byzantských křesťanů nesoucí orientem vonící název Tisíc a jeden kostel. Oni to tak mají rádi, znáte to, pohádky Tisíce a jedné noci… Mezi kamennými oblouky ruin klášterů, cisteren a kostelů, kterých tu stálo přes padesát, dožívají poslední vesničané. Kdo ví, zda vědí, že právě tady v počátcích našeho letopočtu působil uctívaný křesťanský misionář, apoštol svatý Pavel. Podzimní krajina je spálená letním sluncem do rezavých odstínů, jen tu a tam se žloutnou políčka stále obdělávaná domorodci. Velké družstevní lány s obilím a kukuřicí, pokud nejsou zavlažované, leží ladem. Drahocenná vláha je třeba i na pěstování trávy pro dobytek. O to větším zjevením se zdá zrcadlo hladiny kráterového jezera Acıgöl, kde zastavuji navečer. A co víc, tohle turecké „Mrtvé moře“ je pekelně slané.

Skrytá Byzancie

Na úpatí třítisícové sopky Hasan Dağı mě bedekr zve na patnáctikilometrovou procházku kaňonem Ihlara, prý nejkrásnějším v celém Turecku. Do 150metrové skalnaté průrvy klesám po 400 schodech doplněných vyhlídkami a první kolekcí byzantských jeskynních kostelů, vydlabaných v tufových skalách kaňonu, kterých se v údolí nachází asi padesát. Sám jsem jich za celý den prolezl šest, možná osm, až se mi z těch síní, nástěnných fresek, mnišských kobek a toho všeho zamotala hlava. Od 7. století bylo údolí osídlené byzantskými mnichy, skrývajícími se zde před muslimskými vojsky. Když se pestrobarevné údolí konečně rozestoupí, nabídne mi první skvostné „kapadocké hříbkoviště“, tufové mohyly a kužely, jak jinak než provrtané desítkami pradávných jeskynních obydlí. Únavu z celodenní túry přebíjejí dva skalní kláštery u osady Selime. Zatímco do prvního u silnice proudí zástupy turistů, druhý – klášter sv. Anny – nikoho nezajímá. A právě tady nacházím dva skalní kostely, jejichž nádherná průčelí jako by z oka vypadla slavným památkám v jordánské Petře.

Nic pro klaustrofobiky

Vrcholné období turecké Byzancie je spojené s neustálými územními boji s Peršany, Seldžuky, Araby a dalšími muslimskými vojsky. V té době vzniklo ve střední Anatólii 37 podzemních sídlišť. Do jednoho z nejrozsáhlejších a rozhodně nejhlubších, ve městě Derinkuyu, se nořím následujícího dne. Už v 5. století tu Byzantinci začali hloubit labyrint chodeb a ubikací, který postupně prohloubili do osmi pater. Vodorovné chodby doplnili svislými studnami (překlad slova Derinkuyu), které zároveň sloužily jako větrací a komunikační šachty. Když se blížil nepřítel, uhasili v podzemí ohně a vetřelec kolikrát podzemní sídliště vůbec nenašel. Postupně sestupuji do hloubky 60 metrů. Nic pro klaustrofobiky. Na několika místech trénuji pochod v podřepu. Rozhodně tehdy nepočítali, že lidé budou o půl metru vyšší. V podzemí města nechybí ani dvě velké sakrální prostory, jedna ve tvaru kříže sloužila jako kostel, druhá s klenbami a sloupovím jako modlitebna. Zdejší život však musel být dost krušný. Chladno, tma, nevlídno, ouzko. Pro mě rozhodně hodně hluboký zážitek.

Kappadokie

Po týdenním putování přijíždím konečně do centra Kappadokie, do městečka Göreme. Už cestou tam se můžete kochat bizarními pohledy na erozí zvrásněné hřebeny kopců a okolní pláně dekorované homolemi a kužely pokličkových a hříbkových věžiček. Zatímco v celé rozsáhlé oblasti Kappadokie máte tyto přírodní šperky zadarmo, tady jsou prohlášené za „open-air muzea“ a všude se vybírá tučné vstupné. Přesto se právě sem hrnou denně stovky turistů. Všude humbuk aut, naháněčů nabízejících spaní ve vydlabaných jeskynních domech, reklamy v azbuce. Koně podél silnic už dávno nahradily stovky čtyřkolek. Zhmotněná turistická divočina. Vrcholem těchto požitků je každoranní vzlet stovky horkovzdušných balónů. Už před svítáním je slyšet hučení hořáků napříč celým údolím. Za východu slunce už mají tisíce vzduchoplavců polovinu hodinového letu za sebou. Začíná dechberoucí hra dlouhých stínů zvrásněných tabulových kopců dekorovaných stovkou pestrobarevných lampiónů. Před 15 lety o této atrakci nikdo neslyšel, dnes doporučuji objednat si let balónem i dva dny dopředu. Zdaleka se nedostane každý den na všechny, přestože cena letu šplhá ke 100 eurům. Na koho se nedostane, může náhradou vyrazit na vyhlídku vysokého skalního hradu nad osadou Uçhisar. Výhledy na celou oblast jsou zcela odzbrojující. A ještě jeden výlet byste neměli minout. Desetikilometrovou túru fantastickým Růžovým údolím. I tady nacházíme desítky skalních příbytků a skromná terasovitá políčka ukrytá pod vysokými skalami kaňonu. Možná právě po červených jablíčkách skromných zahrad pradávných obyvatel dostalo údolí jméno. Nebo také podle rumělkově rudé barvy okolních skal. Životadárná strouha potoka navíc provalila v kaňonu několik tunelů, kudy vede jediná přístupová cesta napříč údolím. Parádní zážitek. Na konci tunelu se náhle zjevuje úchvatná ukázka starodávného skalního města Çavuşin. Díky zemětřesení, které kdysi strhlo jeho část, můžeme pozorovat obnažený řez vydlabanými jeskynními příbytky. Za Çavuşinem si lze dopřát další rozsáhlé hříbkoviště a skalní město Zelve. Jenže všechno se jednou přejí. A Turecko je tak velké a krásné. Čas vydat se zase dál.