Petr Jákl: Pády stojí za ty cesty na vrchol

Profesionální judista – účastník olympijských her, kaskadér, herec, scenárista, producent a režisér. V jaké roli jste se ve svém profesním životě cítil nejlépe a nejjistěji?

Vždy jsem se cítil jako judista. Judo jsem dělal asi od 7 let a byl to až do mých 27 let celý můj život. Kvůli vyhřezlým ploténkám jsem ale musel 9 měsíců před olympiádou v Sydney skončit – tedy tak mi to řekli doktoři. Já jsem se ale rozhodl, že takhle to prostě nemůže dopadnout. I přes bolest zad jsem dál trénoval, třeba jen na zemi, protože stát jsem moc nemohl, a v podstatě silou vůle jsem to celé nějak překonal. Tehdy jsem pochopil, že nejen ve sportu, ale i v životě je nejdůležitější psychika. Ta mě nakonec na olympiádu dostala, protože natrénováno jsem moc neměl, ale věděl jsem, že když každého porazím do minuty, než bolest přesáhne určitou mez, tak to dám. V Sydney jsem si to nakonec obrovsky užil, byly to do té doby moje nejšťastnější dny v životě, i když mi bylo jasné, že je to vlastně moje rozloučení s judem. A tak skončil můj první život.

Kaskadéřinu jsem nikdy nedělal jako profesi, to byl takový koníček k judu, i když placený a natáčel jsem někdy i několik měsíců v kuse. Herectví mě bavilo, hlavně to všechno kolem, párty, lidi… Ale dobře se cítím hlavně v produkování, umím dát peníze, herce, štáb a ostatní věci do kupy, aby byli všichni spokojení. Ale dnes se nejvíc cítím jako režisér, mám rád hlavně tu kreativní část. Dokonce teď píšu pro Američany nějaké scénáře, které ani nebudu režírovat, ale ta tvorba mě na tom neskutečně baví.

Ve svém druhém životě, tom filmovém, si užívám všechno stejně jako v tom prvním. Začal v mých 27 letech, takže mi je teď vlastně filmových 21, což je podle mě nejlepší věk. Dřív jsme s kamarády hodně hráli karetní hru oko a tam bylo číslo 21 nejvíc. Pamatuju si, že jsme od 21. narozenin začali roky odečítat, takže v 25 jsme slavili „po našem“ sedmnáctiny. Taková blbina, ale je celkem náhoda, že mi je teď opět 21, i když trochu jinak.

Ve všem, čemu se věnujete, vynikáte. Může za Vaši cílevědomost a odolnost hlavně 20 let profesionálního sportu?

Já vlastně nejsem na nic extrémně šikovný, musím hodně makat, abych byl v něčem dobrý. Když u něčeho poznám, že by mě stálo moc času se to naučit, tak to nechám jiným. Po téměř 30 letech u filmu už vím, kde můžu pomoct, co můžu udělat. Jdou mi věci především kolem umění a ty producentské. I ve sportu jde každému něco jiného – někomu krátké tratě, někomu dlouhé…

Uvědomuju si jednu příležitost, kdy se mi dařilo, aniž bych pro to musel něco udělat. Kamarádi mě vyprovokovali, abych se přihlásil na mistrovství republiky v páce v roce 1995. Říkal jsem si, že to je nesmysl, přece jsem na to nikdy pořádně netrénoval, páku jsme si dávali jenom v rámci přátelských klání a trénoval a posiloval jsem jen v rámci juda. Ale nechal jsem se přemluvit, na to mistrovství jsem šel a vyhrál jsem ho. Sice jsem pak víc než měsíc nemohl pohnout rukou, jak jsem si v ní všechno v tom soutěžním vypětí namohl a natáhl, protože atmosféra byla skvělá a plná hala fanoušků mě motivovala, ale byl to výborný zážitek.

Všechny věci, které dnes umím, jsem se musel naučit, věnovat jim spoustu úsilí, času, vůle. Musí tam být samozřejmě i nějaký talent, úplně bez něj to asi nejde. Někteří ho ale mají více, a tak to ti ostatní musí dohnat dřinou. Mám ale vždy svou cestu a snažím se dělat věci jinak, podle sebe. Díky tomu mě to někdy zavede stranou, ale jindy se zase dostanu k cíli daleko dříve.

Hlavně se ale u všeho řídím instinktem. V životě, ve sportu, ve filmu… Když něco přijde, buď se mi to líbí a instinkt mi říká jo, nebo ne. Samozřejmě jsem se mockrát spálil, ale vyhovuje mi, že se nenechám ovlivňovat lidmi kolem sebe, dělám věci podle toho, jak to působí na mě. Někdy je to těžké, ale ve finále je podstatné, abych byl spokojený sám se sebou, ne aby byl se mnou spokojený někdo jiný.

A kromě talentu a dřiny, je tam i štěstí? Vnímáte se jako dítě štěstěny?

Určitě, mám to tak, i když jdu výjimečně do kasina. (smích) Sice si říkám, že mám svůj systém, ale nakonec se stejně rozhoduju instinktivně. Se štěstím se ale nesmí hrát moc dlouho, taky se unaví. Každopádně má každá mince dvě strany, jsou oblasti, ve kterých mám zase smůlu. Ale v životě je to pořád o tom samém – dokud člověk nepadne na hubu, tak si neváží toho, co má. Skoro ve všech směrech jsem si sáhnul hluboko, a to odražení od pomyslného dna člověka hrozně nabíjí.

Třeba nedávno jsem byl na operaci a pak jsem si hrozně užíval, když jsem zase začal chodit, a všechno mi přišlo nádherné. Nebo když jsme se vraceli po natáčení filmu z Ukrajiny, tak jsem měl asi dva týdny permanentní úsměv, protože oproti tamní depresi, špíně, špatné náladě to tady u nás bylo prostě krásné.

Někdy je fakt dobré zjistit, že to může být i horší. Nemůžu říct, že bych rád padal na hubu, ale když se mi stane něco negativního, snažím se z toho vždycky vzít to nejlepší. V první chvíli třeba přijdou i slzy, emoce, ale hned v ten okamžik si říkám, že takhle ne a že to musím zlomit na druhou stranu. Kolikrát je pak výsledek situace ještě lepší, než jsem si před tím uměl představit. A když ne, tak vím, že jsem se aspoň snažil to zachránit. Podle mě stojí pády za ty cesty nahoru.

Šel jste ve šlépějích svého otce Petra Jákla. Je to spíš náhoda, nebo inspirace?

Tátu jsem vždycky obdivoval a vážím si ho, to on mě všechno naučil. Mimochodem, dnes přebírá cenu fair play od olympijského výboru. A protože jsem typ, co se učí spíš sledováním toho, co kdo dělá a jak se chová, než aby poslouchal poučky, tak jsem se začal přirozeně věnovat tomu, co dělal on – ať už šlo o sport, kaskadéřinu, produkování filmů, psaní… Jsem rád, že jsem ke svému nynějšímu řemeslu přišel takhle a ne přes školu, myslím, že by mě ve spoustě věcí limitovala. Samozřejmě jsem si musel spoustu informací stejně nastudovat, abych věděl, jak vůbec začít, ale nejsem svázaný naučenými pravidly a můžu dělat věci jinak.

Asi nejdůležitější pojítko mezi mnou a tátou bylo zase to judo. Jakmile jsem ho zkusil, začalo mě neuvěřitelně bavit. Přijal jsem za svou filozofii tohoto sportu a ta mě provází vždy a všude. Dalo by se říct, že za všechno, co v životě mám, může judo, a tenhle pocit sdílím i s tátou.

Konečně jsme ho teď donutili, aby napsal biografii, protože jeho život je neuvěřitelný. První český olympijský reprezentant v judu, spoluzakladatel kaskadérství v Čechách, ochranka Havla během revoluce, tisíce dalších věcí a historek… Ty my se ségrou milujeme, a proto jsme chtěli, aby je sepsal i pro ostatní. Bude se to jmenovat V kimonu až do hrobu – on je hrozný srandista, ze všeho si dělá legraci, ale je to opravdu o tom, že nás oba judo provází na každém kroku. Naučilo nás disciplíně a vzali jsme si z něj heslo do života: když nejde o život, jde o hovno. A toho se já držím.

A teď k filmu. Váš režisérský debut je spojený s filmem Kajínek z roku 2010. Jedná se dodnes o kontroverzní téma, nebál jste se, že se díky tomu stanete terčem kritiky? Přece jen jste tehdy nevěděl, co přijde, jestli ho pustí a podobně.

Že mě budou kritizovat, jsem věděl stoprocentně. Za prvé: judista a kaskadér si chce jako režisér dělat film. Za druhé: věděl jsem, že si musím předem na to téma udělat názor a toho se držet. Musel jsem si o případu nastudovat všechno, co jsem mohl, a na základě toho se rozhodnout, kterým směrem se s filmem vydám – buď je vinný, nebo nevinný. Nakonec se ale ukázalo, že to vlastně ani o tomhle rozhodnutí nebude. Důležitějším se pro mě stalo dostat mezi lidi to, co se děje v našem právním sytému. Propojení policie, soudů a podsvětí tady bezpochyby je, a když se o to člověk začne zajímat, zjišťuje hrozné věci.

Nemám absolutně žádnou důvěru v české soudnictví a jsem přesvědčený, že i nevinný člověk u nás může jít sedět. To rozhodně neznamená, že by byl Kajínek naprosto nevinný a jen tak ho sebrali pro nic za nic na ulici. Dodnes bych nedokázal s čistým srdcem odpovědět jasně na otázku, zda je nebo není vinný, i když převažuje pocit, že to, za co seděl, zrovna neudělal.

Ve finále mě nejvíc potěšilo, když mi po uvedení filmu občas někdo poděkoval – a to i z řad policistů – za to, že se o tom teď konečně může mluvit veřejně. Lidi se víc začali zajímat, diskutovalo se, postupně se odkryly i další kauzy jako Berdychův gang a podobě.

Po filmu Kajínek jste v jednom rozhovoru řekl, že pro Vás není relevantní, jak film hodnotí kritikové, ale veřejné publikum. Platí pořád, že rád točíte pro masy a jde Vám o úspěch u diváka?

Absolutně. Mám rád filmy, na které se chce divák podívat i několikrát, které ho pobaví nebo se z nich něco dozví. Dost často v poslední době narážím na filmy, které skoro nejsou koukatelné a mám pocit, že se natočily jen proto, aby se mohly ucházel o nějakou uměleckou cenu. Mě prostě nebaví dívat se, jak někde někdo hodinu sedí a mlčí a mám tam hledat nějaké „napětí“. Chápu, že je to speciální disciplína asi jako běh na krátkou trať, ale já to dělat nechci. Mě baví tvořit filmy s poselstvím, ale když ho tam někdo nenajde, tak ať si alespoň může říct, že se bavil, že to bylo hezké nebo zajímavé. Kritik by mohl říct, že to dělám komerčně, ale tak jednoduché to podle mě není. Vždyť i kvalitní film může být komerční úspěch – a tak to dřív i bývalo, třeba Kmotr nebo Sedm statečných byly kasovní trháky. Až v poslední době se začaly dělat filmy, na které nikdo nechodí a má to být „umění“. Skvělé propojení těchto dvou světů jsou třeba filmy Tarantina, Spielberga nebo Scorseseho, které velmi obdivuji, a strašně se těším na každý jejich film.

Děj vašeho dalšího filmu Ghoul byl inspirovaný masovým hladomorem na Ukrajině. Tenkrát jste sáhl po amerických hercích a natáčelo se v angličtině. Co se odehrálo mezi Kajínkem a Ghoulem, že jste se tak neuvěřitelně posunul?

Při natáčení Kajínka jsem se utvrdil, že režie mě baví a chci v tom pokračovat. Abych ale mohl dělat filmy pro celý svět, musel jsem se nejdřív posunout v angličtině, abych mohl fungovat s mezinárodním štábem, a taky jsem si musel najít téma, které budu moci sám zafinancovat, natočit a odprezentovat.

Vždycky jsem miloval třeba Blair Witch nebo duchařinu obecně, fascinovaly mě i příběhy masových vrahů a podobné dokumenty, takže jsem začal pátrat tímto směrem a objevil jsem postavu Andreje Čikatila. Čím víc jsem se o něm dozvídal, tím víc mě to bavilo a zajímalo. Je neuvěřitelné, čeho jsou lidé schopní a jak přemýšlí. Chtěl jsem ten příběh ztvárnit netradičně a zároveň hororově – vždycky jsem chtěl natočit horor, a tak jsem za tím šel.

Dotýká se Vás současné dění na Ukrajině o to víc, že Vás k ní vážou vzpomínky a něco víc, než většinu lidi tady u nás?

Asi ano. V prvních dnech bombardování Kyjeva jsem se domluvil s naším střihačem na tom, že nabídneme herečkám, které hrály v Ghoulovi, že se je dostaneme k nám a postaráme se o ně. Museli jsme je týden přemlouvat, ale nakonec přijely, zaměstnal jsem je a pracují tady. Pro mě je to o tom, že celý život nesnesu bezpráví a když si silnější dovoluje na slabšího. Mám to po tátovi, který je na tom stejně, a i kvůli tomu se dobrovolně přihlásil k ochrance Václava Havla při sametové revoluci. Nic takového jako bodyguardi tady tehdy nebylo, tak se domluvil s dalšími judisty a šli pomáhat, jak uměli. Já jsem se kvůli tomuhle ochranitelskému přístupu několikrát dostal do problémů, ale tak to prostě mám. A snažím se ten názor přenášet i do věcí, co natáčím.

My jsme se dnes sešli hlavně proto, abychom si povídali o filmu Jan Žižka, na který se kvůli pandemii čekalo více než dva roky a letos v září konečně přijde do kin. Jaký máte pocit z toho, že už ten den D konečně nastane?

Je to úžasné, čekal jsem na to opravdu dlouho a už se vážně těším. V září to budou čtyři roky od doby, co jsme točili a co chci film ukázat lidem, protože je nějakou dobu hotový. Prostě se nemůžu dočkat.

Podle všeho byl vznik filmu málem napínavější než děj samotný. Co všechno předcházelo první klapce? Je pravda, že čas před natáčením vnímáte jako dobu do dohody s Michaelem Cainem a dobu poté?

Je to přesně tak. První milník byla dohoda s Benem Fosterem, kdo jako první řekl „Já do toho jdu.“ V Americe je hodně uznávaný, takže pak jsem si troufl oslovit i Michaela Cainea. A když souhlasil i on, bylo to definitivní. Dát dohromady lidi bylo to nejtěžší, pak už to šlo skoro samo.

Jaký je Michael Caine? Má nějaké manýry, v dobrém či ve zlém? Můžeme vůbec o takové legendě něco prozradit?

Michael Caine nemá absolutně žádné manýry, je naprosto neuvěřitelný. Všichni byli úžasní, ale s ním jsem se doopravdy skamarádil, potkávali jsme se i po natáčení, a dokonce jsem s ním produkoval i další film, Bestsellers. Navštívili jsme ho s manželkou v Kanadě, kde se natáčelo. Jeho žena Shakira je taky fantastická, bylo to prostě skvělé. Michael je naprosto v pohodě, cokoliv bylo potřeba, to udělal, žádné problémy, neskutečné.

Zmínil byste ještě nějaké osobnosti, se kterými se Vám dobře pracovalo?

Potěšilo mě, že přijali roli třeba Karel Roden, Jan Budař, Ondra Vetchý… Natáčení bylo v angličtině, a navíc fyzicky náročné, ale zvládli to skvěle.

Zejména kvalitní obsazení dělá z filmu Jan Žižka nejnákladnější českou produkci v historii. Jak se pro takový projekt shánějí sponzoři a partneři?

Na začátku je potřeba si říct, jaký může mít film zásah a jaké od něj máte očekávání. Podle toho se může nastavit rozpočet, aby se vám to mohlo vrátit. No a pak se musí přijít na to, jak a kterým sponzorům a partnerům by mohl váš film nějak pomoci, a vytvořit si splnitelný plán. Musíte najít tu linku, proč je váš produkt vhodný pro ten který byznys, v které fázi a podobně. Samozřejmě bylo komplikované zafinancovat tak velký projekt, ale zpětně vidím, že to nebyl vlastně až takový problém přilákat investory, které by to téma mohlo zajímat. Ale to já tak mám, že se mi negativní věci tak trochu mažou z hlavy a pak na všechno vzpomínám v dobrém a jaká to byla pohoda. (smích)

CRESTYL patří mezi hrdé partnery filmu. Jak jste oslovil Omara Koleilata? Přece jenom není rodilý Čech, který by znal hrdinský příběh Jana Žižka od základní školy.

S Omarem jsme se znali přes sport a já jsem byl první, kdo od něj koupil byt, když u nás začínal stavět. On se nakonec nastěhoval naproti mně a skamarádili jsme se. Byl se podívat i na Kajínka a líbil se mu, tak jsme se dali do řeči o tom, co dalšího připravuju. Poslechl si mě a věřil mi, že to bude zase dobré, a domluva byla na světě. Partnery hledám spíš podle citu, musí se mi s nimi dobře pracovat. Po CRESTYLu jsem dlouho nikoho jiného nepotřeboval, až později jsem přibral další.

Na kolik nakonec Žižka vyšel?

Celkem na 450 milionů korun.

Už jsme trochu naťukli téma národní hrdosti, osobnost Jana Žižky vnímají Češi určitě pozitivně – mimochodem v žebříčku největších Čechů se umístil na 5. místě. V blízkém zahraničí se na něj dívají spíše jako na kontroverzní postavu. Kvůli čemu si myslíte, že přijdou zahraniční diváci do kina? Kvůli příběhu, hercům, výpravě…?

Mám dojem, že okolní státy vnímají středověké Čechy poněkud rozporuplně,alespoň třeba co se týká husitských válek. Ale třeba v Polsku se distributorovi film velice líbil právě proto, že se husitských válek netýká, ale vypráví příběh budoucího neporaženého vojevůdce, o tom, proč se stal tím, kým nakonec byl, co ho formovalo.

Hodně se spekuluje o historické přesnosti filmu. Některé historické příběhy jako například Statečné srdce byly tvůrci velmi výrazně upravené a mají v sobě jen základ skutečného příběhu. Jak je na tom Žižka?

Diváci uvidí, jaký byl středověk, jak se žilo na počátku 15. století, proč se určité události staly… Použili jsme snad všechny informace, které se z té doby dochovaly, abychom se co nejvíc přiblížili historické přesnosti, ale samozřejmě jsme příběh museli trochu filmově dotvořit, především v osobní rovině, aby dílo uspělo u moderního diváka, který čeká plnohodnotný dvouhodinový filmový zážitek. Nejde o dokumentární film ani biografii Jana Žižky, ale věřím, že maximum naší snahy být co nejblíže historii divák pozná.

V zahraničí se film nejmenuje Jan Žižka, ale Medieval. Jak jste tu změnu vnímal?

U českého názvu bylo jasné, že je pro zahraničí nevhodný: to jméno nikdo nezná, a ani nebude umět vyslovit. Náhradu jsem hledal hrozně dlouho, měl jsem na stole třeba Božího bojovníka, ale pořád to nebylo ono. Pak jsem přišel na Medieval – tak se měl kdysi jeden film jmenovat, ale nakonec ho nenatočili – což zní dobře a jednoduše a hned se to chytlo. Ještě chvíli jsem váhal, ale nakonec to někde cvaklo, přijal jsem ho za svůj a bylo to.

Nedá mi nezeptat se, jaká je Vaše další meta, co je ve Vašem profesním hledáčku právě teď? Film už je dlouho hotový, určitě pracujete na dalších projektech.

Za poslední dva roky jsem produkoval devět amerických filmů, třeba se Samuelem L. Jacksonem, Piercem Brosnanem, Robertem De Nirem, Al Pacinem nebo Johnem Malkovichem. Po Žižkovi mi totiž Američani začali věřit – ukázal jsem jim, že umím natočit i velkofilm. Teď pracuju ještě na jednom filmu s Morganem Freemanem a několik dalších se připravuje na natáčení. Plno věcí si vyvíjím sám, už od námětu a scénáře – teď mi třeba jeden píše George Clooney a film budeme produkovat s Bobem Dylanem. S hvězdami tohoto formátu je to pak celé jednodušší, a tak se je snažím získat pro většinu projektů. To je na tom všem samozřejmě to nejtěžší, film má pak ale mnohem větší šance. Rozpočty jsou podobné jako u Žižky, nicméně tím, že je těch projektů víc najednou, je těžší to uřídit. Ale tu cestu jsem si už postupně vytvořil a věnuju se teď hlavně produkování. Mám na starosti sehnání peněz a kreativní část – scénář a střih. Samotné natáčení mě nebaví. Je to zdlouhavé, často jen sedíte a čekáte, zároveň jste ve stresu kvůli času… To se snažím nechat jiným. Jako producent na všechno dohlížím, ale mám kolegy, kteří ten každodenní shon zvládají řešit za mě.

A co je pro Vás osobně nejzajímavější částí Vaší práce?

Nejvíc mě na tom určitě baví kreativní byznys. Založil jsem teď dokonce virtuální filmové a videoherní studio R. U. Robot Studios. Tam teď děláme videohry k Žižkovi pro PlayStation, Xbox, PC i mobily. Zároveň pracujeme na třech filmech od Stana Leeho a mnoha dalších, všechno běží, jak má, a mám z toho obrovskou radost.

Jste bývalý kaskadér, předpokládám, že k životu potřebujete adrenalin. Kam si za ním chodíte, kde relaxujete podle svého gusta?

Je to pravda, adrenalin mi teď chybí. Nevynechám žádnou možnost si ho užít, ale kaskadér jsem jenom ve filmu, ne v životě, takže třeba nejezdím rychle autem nebo tak podobně. Každý den ráno cvičím, jezdím na kole, posiluju a u toho se dívám na televizi nebo čtu scénáře. Nedávno jsme byli s dětmi v Disneylandu, i taková kolotočová atrakce mě potěší, ale jinak nic riskantního jako dřív nedělám.

Bavili jsme se o tom, jaké filmy máte rád, ale chodíte vůbec do kina? Stíháte to?

Zrovna nedávno mě napadlo, že já vlastně nestíhám chodit do kina, a kdyby na tom byl každý jako já, tak bychom ty filmy nemohli vůbec dělat! (smích) Ale ano, poslední dobou jsem se snažil ten čas najít a do kina zajít. Chodím alespoň jednou nebo dvakrát do měsíce. Baví mě víc zahraniční filmy, a když už konečně vyrazím, tak jsem vždycky tak nadšený, že jdu hned podruhé, potřetí… Pak zase na nějakou chvíli zapomenu, a tak pořád dokola. Kino mě ale moc baví, to obrovské plátno se nedá srovnat s nějakým domácím promítáním. Dříve jsem víc chodil s dětmi, ale těm už je teď 11 a 14 let, takže pro tu starší jít do kina s taťkou není úplně ideálně strávený čas. (smích) Ale i tak s námi zajde a s tou mladší to za ni doháníme. Už se těším, až zase vyrazíme.

Děkujeme za rozhovor.

Více se dozvíte na www.petrjakl.cz