O kometách, vesmíru a vůbec

Už od dětství je astronomie Vaším největším koníčkem. Není to úplně běžné hobby. Co Vás k němu přivedlo?

Měli jsme astronomy mezi rodinnými přáteli, takže jsem o tom už něco slyšel. Jednou jsme s bratrem vyrazili do planetária na takovou dětskou přednášku, která nás naprosto nadchla. Potom už jsem se do toho pustil vlastními silami, pořídil jsem si první dalekohled, terorizoval jsem rodinu tím, že jsem v noci chodil sám venku a pozoroval hvězdy… (smích) Postupně se na to nabalily další zájmy jako elektronika nebo třeba programování, kterým se dnes živím. Spoustu astronomického vybavení jsem si tím pádem uměl postavit nebo upravit. Dělám to dodnes, protože hodně z toho je drahé nebo nedostupné.

Zmiňoval jste, že pracujete v oboru IT. Může být astronomie jako koníček přínosem pro IT a naopak?

Abych řekl pravdu, většina astronomů, co znám, se programování věnuje. Bez toho a základní znalosti techniky se totiž při pozorování oblohy neobejdete. Každý astronom si už dnes vytvořil nějaký algoritmus, a dokonce z jejich popudů vzniká i spousta specializovaného softwaru, na jehož vývoji pak s profesionálními programátory spolupracují. Už Tycho Brahe věděl, že mezioborová spolupráce je důležitá – matematiku Keplerovi posílal svá pozorování, a ten si na nich ověřoval své výpočty. Krásně se to doplňovalo. Astronomie je neuvěřitelně široký obor, můžete být praktik a chodit s dalekohledem venku, nebo teoretik, třeba astrofyzik, který sedí hlavně u počítače a píše vzorečky. A to vše se týká i amatérů, jejichž řady se s dostupností techniky postupně rozšířily. I já se divím, co mohou mít dnes za vybavení.

Jak byste vysvětlil pojem astronomie lidem, kteří nevědí, o co přesně se jedná, nebo si jej třeba pletou s astrologií?

Je to přírodní věda o vesmíru, tedy o všem asi od 100 km výše od Země. Jako planeta je sice taky součástí vesmíru, ale zabývá se jí spousta dalších oborů, takže na astronomii zbývá to ostatní. Astronomie je rozdělená na další podobory, které se věnují třeba hvězdám, planetám, exoplanetám (těm mimo naši sluneční soustavu, tedy planetám jiných hvězd než Slunce)… Na podobné sekce je rozdělená i Česká astronomická společnost, dobrovolná organizace, jíž jsem členem. Největší a nejpopulárnější sekce je vizuální pozorování, která sídlí na Štefánikově hvězdárně. Další sekce se věnují třeba proměnným hvězdám nebo meziplanetární hmotě – to je „moje“ sekce a dá se tam zahrnout všechno, co je mezi planetami: asteroidy, komety, meteory… Komety mě zajímaly od malička. Jsou celkem dobře dohledatelné, zároveň se na nich dá pořád něco objevovat. Kdybychom teď otočili dalekohled na oblohu, je jich tam asi 20, potřebujete techniku, abyste je mohli vidět, a znalosti a propočty, abyste je vůbec našli. Jsou to malá tělesa, slepence kamenů, ledu a podobně, a jsou taky nevyzpytatelná. Kolem naší sluneční soustavy jsou jich statisíce. Jednou za čas se někde stane něco, co způsobí, že se kometa prostě sebere a vydá se někam úplně jinam, třeba zrovna kolem našeho Slunce. Pokud přežije průlet kolem něj, tedy neroztaví se, tak letí dál. Může se vracet, její dráha se různě mění… A to se dá všechno pozorovat. Kdežto u planet, které známe, i větších asteroidů, je to už všechno spočítané, dokážeme určit s přesností na milimetry, kde a kdy budou. U komet se to mění. Odborná veřejnost byla dokonce donedávna opřená prakticky jen o amatéry-pozorovatele. Nikdo si nemůže dovolit dalekohled za několik miliard na špičce havajské sopky otočit, aby sledoval jednu kometu několik týdnů. Ale amatér, když má náladu a čas, provede měření a zapíše ho do tabulek. Když to dělají desítky tisíc lidí po světě, a ne jen jedna observatoř...

Česká astronomická společnost tedy tyto pozorovatele sdružuje?

Vše je na dobrovolné bázi, nikdo mě nenutí výsledky nikam dávat, ale když už u toho dalekohledu mrznu, tak si říkám, že se o ně podělím… (smích) A někam je zapsat je maličkost. Dříve byla dokonce docela slušná šance, že budete první, kdo něco takového zapsal a tedy objevil, a pojmenují tak po vás nějaký vesmírný objekt. Spousta Čechoslováků má po sobě pojmenovanou kometu. Věnovali se tomu hodně třeba na Štrbském plese. Píle lidí mě někdy opravdu překvapí. Někdo si pozorování oblohy dá jako své životní poslání. Třeba v Japonsku žije pak Ikeya, který si za pár dolarů postavil na zahradě úplně jednoduchý dalekohled a každou noc pozoruje oblohu. Objevil už pět komet a k objevu dalších osmi přispěl. Bez drahé techniky, prostě se jen dívá… Má samozřejmě skvělou pozorovací schopnost – když se podíváte do dalekohledu, vidíte tisíce teček a on dokáže druhý den přijít a říct si, že tady ta se pohnula. No a pak si sedne k tabulkám a spočítá, že je to vlastně nová kometa, kterou nikdo nezná… Pan Ikeya je fenomén.

Pokud bych i já chtěla mít ve vesmíru nositelku mého jména, novou kometu, jaká je pravděpodobnost, že ji objevím?

Máte šanci jako kdokoliv jiný. Můžete se na to dívat tak, že pravděpodobnost se zvyšuje s počtem vašich pozorování, ale zároveň to taky může být úplná náhoda. Třeba budete fotit mlhovinu nebo galaxii a najednou se podíváte – a hele, tady je supernova… (smích) Supernova je jednou z životních fází hvězd a zjednodušeně řečeno to znamená, že hvězda vybuchne. Nejčastěji se nějaká malá nepozorovatelná hvězdička z jiné galaxie dostane do kolapsu, prudkého a silného výbuchu s obrovským zábleskem, a tím vznikne nová hvězda. V době Keplera byla na obloze jedna nova, ze které teď už vidíme jen osvícený prach, mlhovinu. Dříve byla vidět i ve dne, jak byla jasná. Takovýmto proměnným hvězdám se věnuje celá jedna astronomická sekce, která dokáže predikovat, že hvězda bude mít problém a za chvíli vybuchne – tou chvílí ale myslí třeba tisíc let.

Očekávají nyní astronomové nějakou významnou pozorovatelnou událost?

Spousta astronomických projektů je o čekání na ověření nějakých objevů týkajících se nejčastěji exoplanet (planet jiných hvězd). Dříve jsme byli odkázaní na pozorování hvězdy, jestli na chvilku pohasne, nebo ne – to pohasnutí značilo, že mezi námi a jí něco proplulo. Podle délky toho „zatmění“ se dá díky Keplerovým zákonům spočítat, jak je planetka asi velká, jak daleko od té hvězdy obíhá a podobně. Dnes už to můžeme všechno vidět lépe díky teleskopu Jamese Webba, což je nástupce Hubbleova vesmírného dalekohledu, ale i tak je spousta projektů o trpělivosti. Astronom čeká u dalekohledu nebo snímacího zařízení v době, kdy má podle jeho výpočtů nějaká hvězda pohasnout. Pokud pohasne, tak se jeho výpočty splnily. Pak jsou to čekání na predikované věci z naší sluneční soustavy. Třeba návrat komety nebo věci dlouho dopředu vypočítané jako zatmění Slunce nebo Měsíce. Mimochodem, tento rok nás čekají dvě zatmění Slunce: úplné zatmění 8. dubna po celé Severní Americe a pro mě zajímavější prstencové zatmění 2. října. To bude možné pozorovat jen v Pacifiku a nejjižnějším cípu Jižní Ameriky. Je to na výpravu do Patagonie, Ohňové země, Chile, Argentiny… Astronomové se dost často vypravují za nějakou zajímavou událostí. Nemusí jít jen o zatmění Slunce, ale třeba o přechod nějaké planetky přes hvězdu. To je tak malý úkaz, že i moje poloha na Zemi určuje, jestli to uvidím, nebo ne. Pás, ze kterého jde konkrétní úkaz vidět, je úzký.

Můžeme v blízké budoucnosti očekávat něco podobně unikátního také u nás v Česku?

Z těch opravdu velkých věcí asi ne, ale momentálně je třeba velmi jasný Jupiter. Pokud máte i malý dalekohled, tak ho na něj můžete obrátit a určitě uvidíte něco překvapivého. Podobně pak třeba i Venuše. V červnu bude meteorický roj alfa Aquarid, což je pozůstatek po Halleyově kometě – když kometa prolétá sluneční soustavou, zůstává po ní spousta „smetí“, a to je pro nás ta hezká podívaná. Když budete chtít nějakou kometu nepozorovatelnou pouhým okem vidět opravdu dobře, tak to chce jít na Štefánikovu hvězdárnu a přesvědčit je, ať na ni natočí dalekohled… I když ono by to přesvědčování ani nebylo moc dlouhé, oni to dělají rádi. (smích)

Zkusíte astronomickému nováčkovi doporučit místo, kam může za dechberoucí podívanou vyrazit? Řekněme, že nemá žádný finanční limit.

Skvělá místa jsou v suchých pouštích, jako je například Kalahari v Botswaně nebo Namibie. Tam zažijete úžasný wow efekt. To, co obvykle obdivujeme jen na krásných fotkách, ať už jde o barevnost nebo detaily, tam lze pozorovat pouhým okem. Je to zážitek... Podobně je to i v Jižní Americe, třeba v Patagonii nebo Chile, v horách, v Andách. Pokud nedojde k nějakému strašlivému výpadku proudu, tak toto v Evropě nenajdete. Naše civilizace a světelné znečištění v podstatě ničí možnost něco ve vesmíru dobře pozorovat. Technologie to dokáže do jisté míry potlačit, ale stále to nenahradí ten zážitek, když se člověk jen podívá nahoru, a je to tam… To vás chytne za srdce. Například Botswana je náhorní plošina, takže ve srovnání se Saharou je ještě o více než 1000 metrů výše. Vyznačuje se suchým vzduchem a větší zimou, což ještě zlepšuje pozorovací podmínky. Ideálním obdobím pro návštěvu jsou červen, červenec a srpen, kdy na jižní polokouli panuje zimní období. Sice jsou v té době delší noci, což může komplikovat cestování, ale ten průzračný vzduch odhaluje krásy, které člověk zřídka kde jinde uvidí.

Který svůj astronomický zážitek považujete za nejlepší?

Pokud jde o pozorování, tak například cesta přes Kalahari, kdy jsme tam byli jen já a můj bratr, byla úplně neskutečná. Byla to měsíční výprava, na které jsme si stanovili za cíl projet pustinu a nebrali jsme si s sebou skoro žádnou technickou výbavu. Přesto to byl pro mě úžasný zážitek. V noci jsme nezakládali žádné ohně, nezapínali světla, pouze jsme seděli a pozorovali. I s foťákem jen tak v ruce bylo možné pořídit úžasné fotografie... Potom jsme podnikli už trochu lépe plánovanou cestu do Jižní Ameriky. Chtěl jsem prozkoumat souhvězdí, o kterých jsem do té doby jen četl. Ale nejen to, zkoumali jsme i objekty hlubokého vesmíru, ať už se jednalo o malé galaxie nebo část naší galaxie, Mléčné dráhy, která je pro nás většinou skrytá pod obzorem.

Máte stále nějaké astronomické cíle?

Mám, chtěl bych ještě jednou do Jižní Ameriky, tentokrát s lepším technickým vybavením umožňujícím ještě důkladnější pozorování. Obecně mám rád cestování, které velmi rád vždy spojím s nějakým dalším zájmem. Například Afrika byla pro mě od dětství srdcovou záležitostí. Četl jsem o ní, sledoval filmy a s bratrem jsme původně neplánovali jen astronomickou výpravu, ale inspirovali jsme se také cestopisem Emila Holuba. Chtěli jsme jet po stejné trase a navštívit stejná místa, prozkoumávali jsme lokality, které popsal ve svém deníku, a srovnávali jsme je s tím, jak vypadají dnes.

Řekněme, že náš rozhovor zaujme a inspiruje čtenáře natolik, že se budou chtít astronomii věnovat. Jaké vybavení byste jim do začátku doporučoval?

Většinou se astronomie spojuje s dalekohledem, takže je dobré si nějaký pořídit. (smích) Doporučil bych naslouchat radám odborníků, kteří je prodávají, většinou vás dobře navedou. Je důležité nenechat se odradit tím, že prostřednictvím dalekohledu neuvidíte to samé, co na krásných fotografiích v časopisech. Okem je to vždycky o něco horší než pomocí kamery nebo fotoaparátu; lidské oko je hendikepovanější. Fotoaparát dokáže zůstat otevřený 4 hodiny pro dlouhé expozice a skládat světlo do nádherných barevných fotografií. Pro začátek stačí univerzální dalekohled za jednotky tisíc, je rozhodně levnější než počítač, který taky potřebujete; a to je základní vybavení. Poté je důležité položit si otázku, co vás zajímá. Já bych začal tím, že bych se podíval na Měsíc. Je to objekt, který přitahuje mnoho astronomů. Když se člověk oprostí od toho, že chce vidět úplněk, který mu nic neřekne, protože to je jako koukat do lampy, a podívá se místo toho radši na srpek, kde je vidět stín, který rozděluje osvětlenou a tmavou plochu, strukturu kráterů..., tak zjistí, že je to úchvatné. I pozorování menším dalekohledem dokáže člověka nadchnout. Potom jsou tu další planety, na kterých je spousta věcí vidět, a pak už začínají objekty hlubokého vesmíru, které jsou pěkné, ale je lepší se k nim propracovávat postupně. Na začátku může být obtížné je najít. Pro základní orientaci vznikla souhvězdí, podle nichž jsou pojmenované i objekty, které k nim patří. Můžete jít do knihkupectví a koupit si mapu hvězdné oblohy; v těch novějších najdete i to, jak vyhledávat objekty na obloze. Když pak člověk začne zvedat hlavu a dívat se na oblohu, postupně si zapamatuje, jak souhvězdí vypadají a jak jsou složená, a na obloze se trochu orientuje. Nejjasnější je asi Velký vůz, který každý zná. Člověk si pak dokáže říct, že pokud má být třeba planetární mlhovina v půlce mezi tím a tím souhvězdím, tak tam prostě zkusí namířit dalekohled, a s trochou trpělivosti ji dohledá. A pak se může stát, že v sobě člověk objeví nadání, jako má pan Ikeya...

Astronomie versus astrologie – jak to jako astronom vnímáte?

Je to taková neustávající žabomyší válka. Astrologie bohužel nemá oporu ve vědeckých důkazech, a proto vědecká komunita, která se opírá o astronomii, na ni pohlíží skrz prsty. Na druhou stranu si myslím, že vesmír, tedy daleká příroda, nás ovlivňuje stejně jako ta blízká, pozemská. Třeba teď v lednu byla naše planeta nejblíže ke Slunci. A to je něco, co prostě musí ovlivňovat nás, lidstvo žijící na této planetě. Gravitační síly na nás působí silněji a určitě mají podprahový vliv na náš život. Kdyby se to nedělo nebo v čase posunulo, tak mohou být různé životní cykly úplně jiné. Nebo třeba příliv a odliv – to, že kolem nás obíhá Měsíc, ovlivňuje celý oceán. Bez něj by začala polovina života v něm vymírat, protože je na jeho pohyb orientovaná… Vesmír je plný interakcí. Nic není statické a nic se neděje zbytečně. Když vylezu za hranice atmosféry nebo magnetosféry, která nás chrání před slunečním zářením, jsem ve velmi nepřátelském prostředí. Nejenže jedna moje polovina bude trpět strašnou zimou a ta druhá se bude ohřívat třeba na sto stupňů, navíc na mě bude působit i rentgenové záření. Stačí, aby cokoliv proniklo o něco více naší zemskou ochranou, a nebudeme se těm změnám stačit divit. To jsou jen běžné částice. Kdybychom vzali třeba neutrina, co bez problémů proletí třeba hvězdou a sluneční soustavou, tak je spočítaná pravděpodobnost, že jednou za život v každém z nás jedno zanikne. A co to udělá s naším organismem? Třeba nám to poškodí nějakou buňku a objeví se u nás rakovina, ačkoliv jsme do té doby žili zdravě. To jsou vlivy, které vůbec neznáme, a pak jsou vlivy, které si raději ani nepřipouštíme, jako když mluvíme o supernovách. To je tak silná exploze, že kdyby jedna z těch bližších hvězd – a máme jich pár kolem – explodovala, může to způsobit vyhynutí života. To jsou věci, kterými nás vesmír může překvapit a my jsme vůči nim zcela bezmocní. Třeba Slunce: teď je asi v polovině své životnosti, 5 miliard let má za sebou a 5 miliard před sebou. Pak se pravděpodobně změní v červeného obra – nafoukne se, postupně bude chladnout a vyhasínat (jeho barva se změní na červenou) a nakonec vybuchne. To už tady ale žádný život dávno nebude. Ale co se týká nás, tak ačkoliv je pro nás zatím stabilní hvězdou, má své cykly. Jednou za 19 let přechází z aktivního do pasivnějšího cyklu, vydává trošku více nebo méně energie, což se může projevit na změně teploty nebo ve zvýšené činnosti slunečních skvrn. To může mít vliv i na nás lidi. A je to jeden z úkazů, které můžeme letos pozorovat. Například jsme dokonce i v Česku mohli vidět polární záři; tento rok pro ni bude velice příznivý. Může za to jen to, že je Slunce nyní v aktivnější fázi. Je to něco, na co nemáme žádný vliv. Můžeme si říkat, jak zastavíme globální oteplování, ale když se třeba Slunce zničehožnic rozhodne, že bude svítit o procento víc, usmaží nás, a bude to. Většina těchto velkých úkazů má dlouhé trvání, jsou to obrovské objekty a trvá to, než se něco změní...

Hrozí nám teď nějaké bezprostřední riziko z vesmíru?

Co lidstvu momentálně může hrozit, je střet s nějakým objektem, který obíhá v naší sluneční soustavě, tedy dopad velkých meteoritů, komety... To je jedno z témat, kterému se hodně věnují amatérští astronomové, a jejich pozorování pomáhají předpovědět tyto věci v dostatečném předstihu a případně se na to nějak připravit. Jako lidstvo jsme však téměř bezmocní. Jediná možnost je zvednout telefon a zavolat Bruce Willise... (smích) Probíhá několik projektů, které se takové zemské obraně věnují. Jeden z nich se jmenuje třeba DART a vesměs dělají pokusy, jak by se dala taková katastrofa odvrátit. Některými z metod jsou například bombardování nebo použití gravitačního traktoru, kdy by se poslal nějaký těžší objekt k tomu nebezpečnému, začal kolem něj kroužit, a tím jej vychýlil z jeho dráhy. Pokud by se taková věc provedla v dostatečném předstihu, tak to při těch obrovských vesmírných vzdálenostech může opravdu znamenat, že nás pak objekt mine. Ale vyžaduje to spojit síly a opravdu něco takového postavit. Zároveň je nutné přesně předvídat události. Pozorování jsou pro nás tak opravdu klíčová.

Vkládá se do takových významných astronomických projektů a výzkumů dostatek peněz?

Právě že ne, nebo alespoň nevkládalo. Začíná to sice být i zajímavé a lukrativní, ale vlastně je to zatím čistě na vědecké bázi. Jakmile vědec uzná za vhodné, že chce něco zkoumat, vznikne na to nějaký grant nebo projekt zaštítěný obvykle nějakou vládou. Ta se třeba spojí s vesmírnou agenturou, ale to je jediná šance. Neexistuje subjekt, který by se tomu pravidelně věnoval. Uvidíme, protože pro nás lidi je to zatím nepředstavitelné. My jsme tu v klidu, nanejvýš nám na hlavu spadne kus ledu... (smích) Pak ale přijdou okamžiky, jako třeba v Čeljabinsku v roce 2013, kdy tam dopadl meteorit. Statisícové město utrpělo škody na tisících domech a několik, hlavně tlakovou vlnou, zraněných lidí. Bylo vidět, jakou to dokáže napáchat paseku. Kdyby se něco takového stalo nad New Yorkem nebo nad Prahou a dopadlo přímo do centra města namísto do jezera kousek za městem, by to obrovské následky.

Jak se jako astronom cítíte, když se dozvíte, že někam dopadl meteorit?

Samozřejmě mě to zajímá z oborového pohledu – odkud pochází, jestli to byl asteroid, kometa – z jakého roje… prostě jeho původ. Poměrně často k nám dopadávají bolidy, to jsou ty poměrně velké meteority, které dokážou dostat část vesmírného materiálu až na Zem. Stává se to v podstatě každou chvíli. Ročně k nám spadne až 40 tisíc tun materiálu z vesmíru, od malého prachu až po větší kusy, které naštěstí většinou dopadají do neobydlených oblastí. Když se něco takového stane v Čechách, pár nadšenců propočítá dráhu, pásmo, kde mohou být úlomky, chodí tam a hledají… Znám jednoho nadšence, kterému se na vytipovaném místě podařilo něco najít až po třech letech. Takže kdybych se dozvěděl, že někde tady poblíž dopadl meteorit, minimálně bych se tam šel podívat.

Jak člověk pozná, jestli to, co našel v lese, je obyčejný kámen, nebo meteorit?

Je jich samozřejmě spousta druhů; ve zkratce by se dalo říct, že buď jsou železné, nebo kamenné. Železný meteorit se dá poznat skoro na první pohled jako ztavené něco; kdyby se rozřízl, bude lesklý. I tak to ale může být samozřejmě i zbytek nějakého hutního odpadu, ale to se dá pak i chemicky posoudit. Kamenné meteority se dají odhadnout vizuálně a podle řezu. Kdo je zná, tak ví. Někteří astronomové mají mikroskop, aby se podívali důkladněji. A pak jsou specifické meteority, pallasity, což jsou slepence železa a kamene; těch je méně než 1 %, jsou vzácné, i když jsou větší.

Co z vesmíru máte doma Vy?

Mám pár meteoritů vyměněných mezi kamarády, některé jsem si i koupil. Víc místa spíš zabírá vybavení, ale to jsem vyřešil fikaně. Abych neutlačoval doma manželku, tak jsem si vedle domu postavil observatoř. (smích) Nemá kopuli, ale odsouvací střechu, což je praktičtější. Je to moje zázemí, můžu tam být i v zimě… Obecně se o pozorovatelích nedá říct, že by to byli pohodlní lidé. Být v noci vzhůru v hrozné zimě, udržovat pozornost a sledovat nějaký bod na obloze, to není jednoduché.

Co Vaše děti? Stanou se z nich, po Vašem vzoru, také astronomové?

Neříkal bych jim ještě astronomové, ale občas za mnou některé z dětí přijde do hvězdárny, jestli by se se mnou mohlo dívat. To nejmladší zase za mnou chodí, abych mu o vesmíru vyprávěl místo pohádek…

Existují v Česku nějaké motivační astronomické aktivity, možná nejen pro děti?

Existují astronomické tábory a aktivity Štefánikovy hvězdárny, stejně jako i dalších hvězdáren nebo planetárií. Je také možné objednat si na tábor či jinou větší sešlost astronomickou přednášku, při které se mohou děti dozvědět to, co je možné na obloze vidět. Tento druh osvěty je zde na solidní úrovni, už jen to, že máme v Česku dvě planetária, je skvělá věc... I ve světě je podobná praxe velmi rozšířená. V Severní Americe je komunita astronomů velká, i když na to, jaké tam mají finanční možnosti, nemusí výsledky tamních amatérských astronomů dosahovat takové úrovně jako v jiných částech světa, například v Polsku nebo v Asii. Každopádně z hlediska osvěty to tam funguje tak, že i v komunitách, kde je obloha téměř neviditelná, jako třeba v New Yorku, se postaví dalekohled na křižovatce a lidem se říká: „Pojďte se podívat, jak je vesmír zajímavý.“ Jasně viditelné objekty, jako jsou planety, dokážou nadchnout i tam.

Jaká je funkce České astronomické společnosti?

Členství je dobrovolné, členem se stanete zaplacením poplatku, a pak už je to na vás: vyberete si, čím se chcete zabývat a jak moc aktivně se budete podílet. Můžete zůstat pasivní a jen získávat informace, nebo se účastnit společných setkání či se zapojit do přípravy přednášek pro kolegy a organizování akcí. Celkem má Česká astronomická společnost asi 700 členů a astronomičtí nováčci se klidně mohou nejprve stát členy, a až postupně si najít inspiraci ve stávajících aktivitách.

Vesmír je velmi aktivní prostor. Věřím, že mnoho z nás se už někdy zamýšlelo nad existencí mimozemských civilizací. Co Vy na to?

Já si myslím, že už jenom statisticky musí něco být. Vezměte si, že my jsme v galaxii, ta je v kupě dalších galaxií a v nich je strašné, nepředstavitelné množství hvězd. Kdybych vzal jen ty, které jsou samy a jsou v aktivním vývojovém stadiu, a kolem nich jednu dvě planety v obyvatelné zóně, tak takových planet je víc než zrníček písku na plážích světa. I kdyby většina z nich byla mrtvá a existovalo jen jedno procento obyvatelných, je to stále obrovské množství, kde život může existovat. Vesmír je ale obrovský a ty vzdálenosti nás od sebe docela oddělují, alespoň z našeho pohledu a způsobu, jakým jsme zvyklí cestovat. Navíc představa běžného člověka o vesmíru je orientovaná vizuálně – říkáme si: toto vidíme, toto je vesmír. Ale z hlediska fyziky a kvantové mechaniky to může být i tak, že vesmírů je víc, a to už je většinou nad naše chápání. Já říkám, že jich může být tolik, kolik je částic, a to je pak už nepředstavitelné. Takže si myslím, že je 100% šance, že tam venku nějaký život existuje.

Jak si představujete mimozemskou civilizaci? Stejně, jako tu naši?

Jako lidé jsme ovlivnění tím, co na nás působí, nejčastěji filmy, knihami; to už je v nás prostě zakořeněné. Většina z nás si to pak podle toho představuje, a já taky. Myslím si, že nakonec budeme překvapení a to, co objevíme, bude pro nás nepochopitelné. Ačkoliv je pravděpodobnost existence mimozemského života velká, kvůli obrovským vzdálenostem se možná nikdy nedozvíme, jak to vlastně je. Probíhají různé aktivity, kdy se snažíme zachytit signály a odvodit z nich existence civilizací, ale i naše vlastní signály putující vesmírem mohou být dvousečné. Můžeme upoutat pozornost někoho, kdo bude chtít zkoumat spíš naši planetu než nás jako jednotlivce. Zatím nejsou žádné potvrzené informace. NASA provozuje projekt SETI, který zkoumá projevy mimozemských civilizací; byly zachycené nadějné signály, ale vždy se našly protiargumenty, které je vyvrátily. Nic není zatím jisté. Samozřejmě existují různé konspirační teorie ohledně toho, jestli někdo něco již nezaznamenal a nezatajil... Ale já jsem prostě připravený každý den na to, že se můžeme dozvědět něco nového.

Děkujeme za rozhovor.