Michaela Mertová a skyrunning: Nebe na dotek

Ačkoli je skyrunning už daleko populárnější, než když jsi v něm začínala být známá nejen v ČR, ale i ve světě, ne každý ví, o co přesně jde. Přiblížíš prosím tuto specifickou disciplínu našim čtenářům?

Když to řeknu velmi obecně, jedná se o běh v horách. Ve velmi vysokých horách... U nás je tato disciplína známá přibližně od roku 2013, kdy vznikla oficiální asociace skyrunningu. A jde vlastně o závod na dlouhou vzdálenost, který obsahuje jak seběhy, tak výběhy, respektive výběhy a seběhy. Běží se téměř výhradně v terénu, součet převýšení by měl být vyšší než 2000 m, a hlavně by měl být ve výšce minimálně 2000 m n. m. To samozřejmě není vždy úplně splnitelné, existují však i alternativy pro země, které tak vysoké hory nemají.

Pamatuješ si svůj nejhorší (nejdelší) a nejtěžší závod? Jaké měl převýšení?

Těžká otázka. Každý závod je trochu jiný a určit ten „nejtěžší“? Možná tedy nejdelší. Loni v srpnu jsem běžela závod ve Francii, kolem Mont Blancu, jednu z tratí velmi slavného ultraběhu UTMB (Ultra Trail du Mont Blanc). CCC, trať z Courmayeur v Itálii, přes Champex ve Švýcarsku s cílem v Chamonix ve Francii (proto CCC). Jednalo se o závod v délce 100 km s převýšením 6 km. Běžela jsem ho něco lehce přes 16 hodin. Takže určitě časově nejdelší.

A jak to dopadlo? Podařilo se ti umístit?

Celkově jsem byla dvaadvacátá mezi ženami a třetí ve své věkové kategorii.

Co tě přivedlo právě k běhání v horách, v takových vzdálenostech a vlastně málokdy v idylických podmínkách?

Myslím, že to je dlouhodobý vývoj. Já jsem začínala ne úplně typicky maratonem, a to není úplně optimální. Vždycky mě to táhlo k delším tratím. Asi jsem svým způsobem trochu maximalista, a to se projevuje tak, že když chci něco běžet, pak vždycky to nejdelší. Ale docela dlouho mi trvalo, než jsem se přesunula od vzdálenosti „maraton“ na takzvaný „ultra“. To znamená cokoliv delšího než maraton.

A proč hory?

Já jsem od začátku kombinovala silnici s různými traily. U nás se už hodně dlouho běhají závody, respektive seriál závodů „Běh do vrchu“, kterých jsem se účastnila. Většina tras je v horách nebo v kopcích. Většinou se vyběhne na kopec a pak se dolů už jen schází. Hory a přírodu mám prostě ráda.

Kdy jsi začala s během? A jaké ty začátky byly?

Začala jsem asi ve 25 letech a jak už jsem řekla – dlouhými tratěmi. Nechala jsem se vyhecovat kolegy z kanceláře, kteří běhali každou sobotu svoji trasu. Jednou mě vytáhli s sebou a já jsem samozřejmě hned „někde ztratila plíce“ a po 2 km jsem se musela potupně vrátit. Ale pak jsem se hecla znovu, kamarádka mě vytáhla jako doprovod a diváka na jeden závod v horách. Byl to horský maraton ve Švýcarsku (Jungfrau Marathon), velice známý a pověstný, a tenkrát mě ta atmosféra tak strašně chytla, že jsem si říkala, že to jednou dám. No a hned následující rok jsem stála na startu Pražského mezinárodního maratonu, který jsem dokončila.

S většinou sportů se začíná v mladém věku. Dá se s během na takové úrovni, na které jsi ty, začít i později?

S během se dá začít v podstatě kdykoliv, v jakémkoliv věku. Když začneš později nebo výrazně později, tak už se asi nedostaneš do hodně dobrých reprezentačních startů na dráze, nicméně běh umožňuje starty v různých věkových kategoriích. Existuje více druhů takzvaných „master šampionátů“ – to znamená pro zkušenější a starší sportovce. Co je na běhu krásné, je to, že k tomu víceméně nic nepotřebuješ. Kromě fyzičky a odhodlání. A můžeš s ním začít, až když skončíš s nějakým jiným sportem a chceš pokračovat s něčím dalším. Jsou třeba lidi, kteří dělali celý život fotbal nebo volejbal a pak začali běhat. Já jsem vlastně taky jako dítě hrála volejbal, se kterým jsem ale na přelomu dospělosti musela skončit. Pak jsem dlouho nic nedělala a postupně jsem zjistila, že mi sport chybí. A běh je zkrátka návykový. Jako dítě jsem běh nenáviděla, ale to asi všichni. Myslím, hlavně kvůli tomu, jakým způsobem byl na základních školách podávaný. Protože tam nás postavili na start 1500 m a nikdo nám neřekl, jak běžet. Takže to hodně bolelo…

Jaké povědomí je dnes v Čechách o skyrunningu? Kolik lidí se mu věnuje a máš u nás vůbec konkurenci?

Konkurenci mám hodně velikou. Naopak si myslím, že skyrunning je u nás momentálně na vzestupu, vlastně běh obecně. Protože nejsme zas tak velká komunita, u nás běhá opravdu pravidelně pár tisíc lidí, není úplně podstatné nás rozdělovat podle toho, jestli běžíme trail, skyrunning nebo silniční běh. Důležité a podstatné je, že je o běh daleko větší zájem a mnohem víc lidí je v něm velmi dobrých. To znamená, že mladí lidé začínají sportovat a že máme několik opravdu skvělých mladých závodnic, které se dokážou prosadit v mezinárodní konkurenci na světových soutěžích.

Zajímalo by mě, jaké podmínky jsou pro skyrunning u nás v Čechách. Výšku našich hor přece nelze srovnávat ani s blízkými rakouskými Alpami…

Myslím si, že si nemusíme stěžovat. Jediný problém, který u nás máme, je nadmořská výška. A ohledně terénu si myslím, že jsou naše hory srovnatelné s jinými zeměmi. Závody, které se u nás pořádají, jsou velice kvalitní. Jistě, nenajdeme tady kopec s převýšením 1000 m. To znamená, že se tady nedá běhat jedna disciplína, a to tzv. vertikální kilometr. Na poměrně krátké vzdálenosti 4 až 5 km musíš absolvovat 1000 výškových metrů – no a takový kopec u nás není. I kdybychom běželi z Pece na Sněžku, tak to prostě nedáme. Ale co se týká trailů, je tady několik pěkných lokalit, jako jsou Beskydy, Jeseníky, Krkonoše. Já mám kousek od baráku Břežanské údolí, to je taky krásná oblast s terény buď ze strany Točné, Šance, nebo pak na druhou stranu na Závist.

Ty jsi teď zmínila lokality u nás v Čechách, ale právě i kvůli nadmořské výšce trénuješ také v zahraničí. Jak a kde všude trénuješ?

Poslední dva tři roky jezdím hodně do Rakouska, do vesničky Niedernsill do penzionu, který vlastní Češka, s níž jsme i dobré kamarádky. Mají tam perfektní zázemí nejen vzhledem k podmínkám pro trénink – je tam velká rovina i velké hory kolem. Příjemné prostředí a zázemí nabízí také přímo penzion. Můžu místo doporučit jak klasickým vrchařům, tak i triatlonistům nebo cyklistům. Dá se tam trénovat cyklistika i plavání. Penzion je relativně nízko, asi 700 m n. m., a okolní kopce mají přes 2000 m n. m. To znamená, že než se vůbec dostanu do výšky, tak musím absolvovat 10 km do kopce. A to najdu málokde.

Když jedeš na nějaký závod, který je opravdu hodně vysoko v horách, bojuješ třeba s tím, že nemáš dostatek času na aklimatizaci? Jak se s tím srovnáváš?

Pokud není dostatek času na aklimatizaci, uvádí se dva přístupy. Tělo začne reagovat na nadmořskou výšku po 24 hodinách. Znamená to ideálně jet do místa co nejpozději, co nejblíže času startu, aby byl člověk schopen odzávodit právě v tom 24hodinovém okně. To ale není vždy reálné, protože závody jsou většinou daleko a vylézt z auta a běžet rovnou 100 km úplně nejde. Druhá možnost je přijet na místo dostatečně dopředu, strávit tam určitou dobu a aklimatizovat se, ale na to je potřeba ideálně 10 až 12 dní.

Nutno podotknout, že ačkoli jsi pro nás ostatní profesionální sportovkyně, reprezentantka ČR ve skyrunning maratonu, máš práci na plný úvazek a trénuješ „pouze“ ve volných chvílích. Dá se to zvládnout?

Zvládnout se to dá. Ale je to vlastně něco za něco. V podstatě buď trénuji, nebo pracuji, ale stále mám pocit, že to je to, co mě naplňuje. Nevnímám to tak, že bych něco vyloženě ztrácela.

Čtenáře by mohlo zajímat, kolik jsi v minulém roce naběhala km a s jakým převýšením?

Naběháno mám 6456 km. Převýšení nějakých 250 tisíc výškových metrů, ale to je hodně hrubý odhad, protože metriku výškových metrů v deníku nemám.

Ale to je v této disciplíně přece důležitá hodnota…

To je pravda. Protože když se dívám, na kolik kilometrů je daný závod, tak okamžitě zjišťuji také to, kolik má převýšení, kolik je tam kopců a jak náročný je to terén. Třeba stoupání po asfaltu je něco úplně jiného než po kamenité cestě. A ještě větší rozdíl je to pak v seběhu…

Naběhanými kilometry však tvé aktivity nekončí. Tvým druhým nejoblíbenějším způsobem pohybu je jízda na kole. Kolik km ročně „„našlapeš“ jen tak během projížděk?

Na kole najezdím 8000 km, a ještě bych zmínila plus mínus 1000 turistických kilometrů za rok.

A bereš to jako kompenzační trénink? Doporučila bys ze své zkušenosti měnit druh aktivity? Nebo to je tak, že jsi ráda sama se sebou a nechceš trávit čas v prostředcích hromadné dopravy?

Je to kombinace obojího. Chci být se sebou a nemám ráda hromadné dopravní prostředky. To znamená, že raději pojedu někam na kole, než bych zvolila autobus. Nesnáším dopravní zácpy, což je v Praze problém. Ale pro mě to je i doplněk k tréninku, byť s tím asi spousta trenérů běhu nebude souhlasit, protože na kole se zapojují trochu jiné svaly. Ale pro mě to znamená určitý počet hodin zátěže. Když pak běžím dlouhý závod, tak to není jenom o tom, že potřebuji běžet, ale potřebuji také umět pracovat v zátěži několik hodin, a právě kolo svým šetrnějším způsobem vyrovnává tyto enormní dávky. No a taky to mám jednoduše ráda. Být sama někde v přírodě a daleko od aut.

A kolik času věnuješ celkem kompenzaci a relaxaci?

Co se týká kompenzace, většinou se jedná o pilates nebo nějaké cvičení na bázi pilates a jógy. Za poslední rok to bylo kolem 150 hodin.

To je stejně, jako má lektor.

No je pravda, že do tohoto čísla je započítaná i část hodin, které vedu vlastně pro své svěřenkyně nebo svěřence, jimž ukazuji, jakým způsobem mají cvičit. Protože kompenzační cvičení je nedílnou součástí běžeckého i cyklistického tréninku. Přece jenom je běh celkem jednostranný sport.

A zejména běh v terénu klade daleko větší nároky na variabilitu a koordinaci, změny profilu (výběhy, seběhy), změny povrchu (nezpevněné cesty, bláto, kamení), rychlé změny směru apod. K tomu všemu je dobré mít hodně silný střed (tzv. core). A právě pilates je na jeho posílení z mého pohledu ideální cvičení. Pracuje pouze s vlastní vahou a nevede k výraznému navýšení svalové hmoty, která může být pro běžce trochu hendikepem. Každý sval je třeba prokrvit.

Jak to všechno stíháš? Kolik hodin má vlastně tvůj den? Žiješ opravdu ve světě 24/7?

Bohužel i můj den má jen 24 hodin. Někdy to znamená opravdu velký time management – občas mám den naplánovaný od rána do večera, včetně práce na plný úvazek pro HP (Hewlett-Packard), kde se starám o channel marketing. Když se ovšem něco protáhne nebo vybočí, pak mi to zbortí celý ten domeček, a to může narušit celkovou pohodu. Ale jsou zase dny, kdy je to volnější. A svým způsobem mi k tomu pomohl také covid. Protože i díky tomu, že teď hodně pracujeme z domova, existuje výrazně větší flexibilita a odpadají přesuny mezi kanceláří a domovem.

…a můžeš trénovat i v zahraničí.

Přesně tak.

Dnes se již velmi aktivně věnuješ i tréninku hobby běžců. Jaké to je předávat zkušenosti a pomáhat lidem plnit si své sny a cíle?

Asi bych úplně nepoužívala výraz hobby běžec. V našem prostředí je to takové trochu degradující, protože jsou to lidé, kteří se chtějí posunout, a i pro ně jsou ten sport a dosažení cíle stejně náročné jako pro profesionála, který na to má ovšem mnohem více času. Hobby běžec si ve svém běžném diáři musí vyčlenit čas na trénink, takže to pro něj může být poměrně náročné. Za sebe musím říct, že trénink ostatních mi dává úplně jiný pohled na věc a pomáhá mi v jakési sebereflexi. Více si uvědomuji, co je vlastně pro běh důležité a jakým způsobem s tělem pracovat. A hrozně mě baví, když vidím, jak se lidé někam posouvají, nebo když něčeho dosáhnou a pak po závodě řeknou, že se jim to líbilo a že jsou spokojení. Mám třeba skupinu běžkyň, pro které to je také hodně společenská záležitost. Rády se setkají a společně si zasportují, ale i u toho se posouvají dál. To je zkrátka fajn.

Tím jsi částečně odpověděla i na otázku, jaký typ klientů tě oslovuje. Vybíráš si, s kým má smysl trénovat?

Pro mě je klíčové se s konkrétním člověkem na začátku potkat a říct si, co od toho očekává a proč se tomu chce věnovat. Nebo ne přímo proč, ale co je jeho cílem a kam se chce posunout, co je ochoten tomu dát a co očekává od spolupráce se mnou. Upřímně – chci věnovat svůj čas hlavně lidem, kteří vědí, proč to dělají a kam se chtějí dostat.

Jaký závod považuješ za ten úplně nejtěžší a proč?

To se dost nesnadno hodnotí. Podle proporcí závod může působit velice těžce, ale když ti sedne, je pro tebe vlastně lehký. A naopak – i poměrně jednoduchý závod pro tebe může být dost složitý. Třeba loňský závod v rámci MS ve skyrunningu byl „jen“ 70 km, ale byl pro mě tak strašně technicky obtížný, že jsem si tam hrábla na dno. Byl to sice nádherný závod, s krásnými kulisami Pyrenejí a perfektní organizací, ale to, že tam byly pasáže, které byly už skoro lezecké, bylo pro mě velice náročné. Přesto jsem docela ráda, že jsem si ho odběhla a odlezla :) Absolvovala jsem ho, ale když jsem doběhla, vyhodnotila jsem, že to asi není úplně závod pro mě.

Co tě čeká v této sezóně? Co je tvá nejvyšší meta do dalších let? Je covid velkou překážkou konání akcí?

Myslím, že se s tím pořadatelé už srovnali, že hledají cesty, jak i v těchto složitých podmínkách svůj závod uskutečnit. Přece jenom se už z loňských let trochu poučili. Já mám v tuto chvíli problém spíš s nastavením, s tím, že nejsem už úplně nejmladší, a hledám spíše delší a pomalejší závody. A začínám se pomalu přesouvat do role trenérky a koučky ostatních. Každopádně mám letos v plánu běžet dva až tři závody. Jeden by se měl uskutečnit už začátkem června v Rakousku, to je 85 km. Potom bych chtěla běžet začátkem července závod ve Švýcarsku v oblasti St. Moritz a mým snem je oběhnout si další alpskou horu. Loni jsem obíhala Mont Blanc a letos by to mohla být Monte Rosa, ale uvidím, zatím jsem neviděla propozice závodu.

Co bys poradila lidem, kteří by se možná rádi rozeběhli, ale zatím stále otálejí? Mají třeba nějaký blok nebo obavu, proč se do toho nepustit…

Ujasnit si, proč to chtějí dělat, tím už mají vlastně to nejtěžší za sebou. Protože když je tam správná motivace, pak přestanou řešit, co říkají lidé kolem. Je úplně jedno, co si myslí ostatní, podstatné je, jak se cítí ten člověk. Takže nejprve je nezbytné ujasnit si, proč to chtějí dělat, a pak si s tím poradit a zkusit se vyvarovat začátečnických chyb. Například já jsem si na začátku říkala, že 8 km přece zvládnu… Ano, většina z nás to zvládne, otázka je jak, a jak se budou cítit potom. Je dobré zjistit, jaká je naše startovní pozice, bod nula. Pokud se zadýchám, když vyjdu schody, tak nezačnu rychlým během, ale třeba indiánským během. To znamená, že prokládám běh s chůzí. Je fajn začít trénovat i s kamarádem, kamarádkou nebo v partě. A co je hodně důležité, sdílet s někým cíl. Pokud budete denně někomu vysvětlovat, proč jste něco neudělali, v našem případě proč jste nešli běhat, rychle zjistíte, že hledání výmluv je možná těžší než vyběhnout.

Děkujeme za rozhovor.

 

Michaela Mertová

Osobní rekordy
Maraton: 2:47:17
Půlmaraton: 1:20:22
10 km: 37:27

Největší úspěchy

• Mistryně ČR ve skymaratonu 2014, 2016
• Mistryně ČR v ultra skymaratonu 2015, 2018, 2019
• 3. místo na ME v ultra skymaratonu
• 6. místo na MS ve skymaratonu
• 9. místo na MS v ultratrailu
• pódiová umístění na závodech světové série skyrunningu

---

Běžecký workshop s Michaelou Mertovou

1. 4. v 17 h | 13. 4. v 17 h | 21. 4. ve 13 h | 27. 4. v 17 h

Chcete začít běhat, ale nevíte, jak na to? Chcete se zdokonalit v běžecké technice nebo se dozvědět užitečné tipy, jak na zdraví prospěšný a efektivní běh? Zapojte se do běžeckého workshopu, který speciálně pro DOCK připravila ultramaratonistka, trenérka a šampionka skyrunningu Michaela Mertová. 

V celkem čtyřech lekcích vás provede kompletní přípravou pro váš ideální běžecký start: od úplných základů, jako je správné rozcvičení, technika nebo atletická abeceda – to vše v našem areálu na běžecké dráze – přes krátké sprinty a stupňovaný běh až po souvislejší delší běh po blízkém okolí, který zvládne úplně každý. Vše bude provázet povídání o formách tréninku, základních principech běhu i vhodné kompenzaci náročného pohybu a regeneraci.

Chyťte si své místo na jedné nebo všech lekcích, a nenechte si utéct skvělou příležitost zkusit něco nového.

Pište na dock@crestyl.com, do předmětu napište Běžecký workshop a uveďte své jméno a termíny lekcí, o které máte zájem. Je možné zúčastnit se libovolného počtu lekcí, budou na sebe navazovat pouze volně. S registrací dlouho neváhejte, počet účastníků je omezený!

Pro více informací sledujte naše sociální sítě.