Mezi nebem a zemí, mezi tělem a duší

Co Vás vedlo k tomu stát se fyzioterapeutem? Jaká byla Vaše motivace a pozdější kariérní vývoj?

Trochu humoru na začátek: mohl bych být asi vzorem pro ty, kteří nevědí, co mají v životě dělat. (smích) Když jsem byl ve třetím ročníku na gymnáziu, tak jsem netušil, kam budu směřovat, ale celé dětství mě bavilo sportovat a zajímalo mě lidské tělo. Měl jsem rád i jazyky, ale hlavně jsem se kolem sebe díval a hledal inspiraci u lidí, kteří se něčemu věnovali a byli v tom opravdu dobří. Když jsem byl ve čtvrťáku, tak v Motole otevřeli nový obor fyzioterapie, a já jsem si konečně mohl říct: to je ono. Od té doby jsem svůj nezájem o školu proměnil v zájem. Jezdil jsem se učit do lesa, a i když jsem trochu bojoval s fyzikou, nakonec jsem zvládl odmaturovat s vyznamenáním a udělat i ty přijímačky na lékařskou fakultu. Od té chvíle jsem se fyzioterapii věnoval naplno. Na vysoké škole jsem ani nežil klasickým studentským životem, ale ležel jsem v knihách a bavilo mě chodit do nemocnice sbírat zkušenosti... Velmi jsem si vážil toho, že tam můžu být, a chtěl jsem ten čas využít na maximum.

Je Váš přístup k propojení těla a duše jedinečný, výrazně odlišný od ostatních fyzioterapeutů? Zmiňují například pacienti, že přicházíte s něčím speciálním, co jinde nezažili?

Myslím, že jsem v sobě měl vždy cit jak pro psychickou, tak pro tělesnou stránku, a že toto propojení v péči o pacienty není úplně obvyklé. Jednou z věcí, které jsem se postupem času naučil, je dívat se na tělo jako na celek. Když jsme byli na škole, profesor Kolář nám ukazoval pacienty a zmiňoval konkrétní důležité aspekty v péči o pohybový systém, pak nám v posluchárně objasnil teorii, a já jsem si začal spojovat všechny tyto informace dohromady. Uvědomil jsem si, že pokud je někde v těle napětí v určitém bodě, můžu čekat, že to samé bude i na dalších místech – a ne vždy na těch přímo sousedících. Například problémy s hrudní páteří nebo ramenem mohou ovlivnit kolena, bederní páteř, kotníky.

Důležitá pro mě byla i moje vlastní zkušenost se stresem. Jsem ze čtyř dětí a někdy jsem neměl úplně všechno, co jsem jako malý kluk potřeboval. Hodně mě stresoval tlak, písemky a zkoušky, a to se pak projevovalo bolestmi hlavy a břicha. Na to pak volně navázala moje zkušenost z fyzioterapeutické praxe, kdy jsem si začal všímat, že mnoho pacientů se neuzdravuje tak, jak bych očekával, i když mají podobné tělesné problémy. Řekl jsem si, že v tom tedy asi bude něco víc než jen tělo, a začal jsem se více zaměřovat na jejich příběhy. Všímal jsem si detailů jako napětí ve svalech, blokace žeber nebo ztuhlosti páteře, ale taky jsem se ptal na to, jak se cítí, jak interpretují to, co se jim děje… A začala se mi před očima utvářet taková mozaika, která nakonec vyústila v jasný obrázek: tady to nebude jen o cvičení a narovnání páteře.

K tomuto přístupu mě dovedla právě ta moje zkušenost. Ptával jsem se sám sebe, proč některé situace vnímám jako stresující, a naučil jsem se postupně rozpoznat, co mě do stresu dostává, a okamžitě s tím pracovat. To je něco, co se na školách nebo výcvicích nenaučíte – musíte se naučit dívat do sebe, ptát se sama sebe a nebát se toho.

Když to dokážete sami se sebou, tak najednou rychle poznáte i to, jak jsou na tom vaši pacienti. Sledujete, jak přicházejí, jak dýchají, jak se tváří, jestli dokážou mluvit o věcech s lehkostí, nebo jestli je pro ně všechno velké drama. To vám napoví, co může být dysfunkční, a během vyšetření si pak ověřujete, jestli jsou v takové či jiné šíři problémy rozeseté po těle. Pokud někdo dlouho žije ve smutku, tak už víte, že určité části těla prostě nemůžou fungovat, jak by měly. Hledání příčiny stresu je klíčové pro psychosomatickou pohodu. To je základní část přístupu k sobě i k ostatním a často to vyžaduje víc práce, než bychom si možná mysleli.

Míváte problémy přesvědčit pacienty, že propojení těla a duše skutečně existuje? Nebo všichni ihned souhlasí s tím, že příčina bolesti může být i někde jinde?

To záleží. Během své praxe jsem se už naučil, jak komunikovat s lidmi, kteří jsou uzavření, a jak s těmi, kteří to mají naopak. Než něco řeknu, zjistím si, jak člověk žije, co ho trápí. Když pak lidem říkám: „Pokud jste neustále naštvaný, neříkáte, co si myslíte, děláte věci, které ve skutečnosti nemusíte, jen vaše ego vám říká, že byste měli, pak je jasné, že to rameno jen tak nepovolí,“ začnou přemýšlet.

Například nedávno jsem měl klienta, který mi po našem rozhovoru řekl: „Víte, chci ve svých 65 letech koupit areál pro firmu. Moje žena říká, že to nemám zapotřebí, já mám strach, jestli to finančně zvládnu, jestli budu schopný uživit svých 15 lidí a podobně. Já bych moc ale chtěl mám strach.“ Moje odpověď byla jasná: „Vidíte, děláte věci, které vašemu nitru vlastně nevyhovují.“ I když člověk přirozeně nedokáže změnit svůj přístup hned, začne nad tím aspoň přemýšlet, což je první krok k pochopení a změně.

Rozumím tomu správně, že je tedy v první řadě potřeba pomoct člověku pochopit, že strachy a obavy nejsou neobvyklé a lze s nimi pracovat?

To je přesně ono. Mysl to někde v hloubce vždycky nějak ví, důležité ale je, jestli si to uvědomujeme. Spoustu věcí děláme automaticky. Svobodná vůle při rozhodování je vlastně takový mýtus. Táhnou nás touhy, ego, strach… Rozhodnutí, že něco nechceme, může být sice v krásném souladu s naším nitrem, ale ego má pořád obrovskou sílu. Říká: „Měl bys koupit ten areál, protože musíš ty lidi zachránit. Musíš se postarat o to, aby měli spokojený život, na hypotéku a tak dále. Když ne, tak jsi selhal. Nestojíš za nic.“ A už se rozjíždí kolotoč, kde ego přebírá kontrolu. Je dobré umět se vědomě zastavit a zamyslet se, jestli je ten důvod, kterým mě ego přesvědčuje, pro mě opravdu uspokojivý.

Může mezi základní techniky, jak o sebe lépe pečovat, patřit i trénink upřímnosti k sobě samému? Pomůže nám k lepšímu pochopení toho, co nás trápí?

To se lehce řekne, ale hůř dělá. Je dobré podívat se na to tak, že jsme často vychovaní ve vině a strachu, takže si myslíme, že když dáme najevo, co chceme, je to špatně. Existuje celá řada technik, jak pracovat s myslí. Nejprve bych začal tím, že si uvědomím, které situace během dne mě vyvádějí z klidu, kdy se moje radost, pohoda nebo klid naruší, a co je toho příčinou. S tímto poznáním pak můžeme pracovat.

Často se v médiích říká, že bychom měli přemlouvat svou mysl, že je všechno v pořádku, že musíme přijmout vše, co se děje, a myslet pozitivně. Tyto techniky ale obvykle dlouhodobě moc nepomáhají, protože vlastně nutíme sami sebe, abychom cítili něco jiného, než jak to doopravdy je. Když chci být k sobě autentický – což je nádherný stav, kdy se nemusíme přetvařovat a skrývat – musím si v sobě přiznat všechny pocity. Nemusím o nich nikomu povídat, ale budu dobře vědět, že tam jsou. Může se tam skrývat vina, strach nebo pocit selhání... Uvedu příklad: pokud vyjádřím svůj názor a někomu se nelíbí, okamžitě to pro mnoho lidí znamená, že jsou ti špatní. To je lež, kterou jsme si osvojili během výchovy, a právě kvůli ní nejsme autentičtí. Autenticita je často skrytá za automatickými reakcemi, které jsme si vytvořili v dětství. Bojíme se např. konfliktu nebo toho, že bychom nějak před ostatními vypadali.

Jaké fyzické techniky by měli lidé používat, aby udrželi rovnováhu mezi fyzickou a duševní pohodou, pokud již zvládli tu první část a naučili se pracovat se svými vnitřními problémy?

Z lekcí anatomie a řízení pohybu víme, které svaly by měly být zapojené do jakých tělesných funkcí: pomáhat udržovat páteř rovnou, stabilizovat bederní páteř, kyčle, ramena a další části těla. Cviky na to, aby toto všechno dobře fungovalo, ukazuji pacientům v ordinaci nebo v online kurzu. Vychází z toho, jak funguje náš mozek, který tyto svaly řídí. Pokud do toho nezahrnujeme psychickou složku, je to vlastně jako skládání lega – všechno do sebe krásně zapadá a funguje bez problémů. Problém nastává, když do řízení vstupují emoce. Ty mohou narušit rovnováhu a efektivitu, což je hlavní problém, se kterým se nakonec v léčbě bolesti potýkáme.

V kontextu toho, že se nacházíme ve velkém administrativním komplexu: Jak mohou lidé pracující v monotónních sedavých pozicích minimalizovat negativní dopady této činnosti na tělo i duši? Co by mohli během pracovního dne dělat, aby se cítili lépe?

Jednu věc, jednoduchou a užitečnou: udělat si krátkou procházku – ať už jen po schodech nebo venku. Další důležitou věcí je nenechat ztuhnout hrudní páteř – správně dýchat. Tím se výrazně snižuje bolest v bederní páteři a krku. A třetí věc, velmi důležitá, je psychická složka – vnímání emocí. Pokud cítíme stres, strach nebo pocit selhání, je jasné, že to ovlivňuje i naši páteř. Pocity opravdu můžou způsobit, že svaly pod tímto tlakem nefungují správně, což vede k tělesnému napětí a bolesti.

Jaké faktory v pracovním prostředí nejčastěji negativně ovlivňují duševní pohodu zaměstnanců? Co je hlavním faktorem, který jim v pracovním prostředí nedělá dobře? Bývají to spíše lidé, manažeři, nebo nepohodlný stůl a vybavení?

Zůstal bych u těch lidí. Na úvod je dobré říct, že pokud je člověk vnitřně v pohodě, má přirozenou tendenci tuto pohodu šířit dál. Takový přístup je velmi přínosný a zaměstnanci to určitě ocení. Pokud ale sám nejsem v pohodě, je důležité si to nejprve uvědomit, a poté s tím pracovat. Pokud například jako manažer neustále tlačím na čísla, což může být pro zaměstnance stresující, měl bych mít k sobě někoho, kdo naopak vnímá jejich potřeby. Zaměstnanci umí ocenit, když se k nim přistupuje jako k lidem s osobními životy, problémy a přáními. Když se věci dělají s opravdovým zájmem a lidským přístupem, má to vždy pozitivní vliv na tým a pracovní prostředí.

Jaká je největší chyba, které se manažeři dopouštějí? Je to nedostatek podpory a empatie vůči zaměstnancům?

Já to vidím tak, že pokud někdo něco neumí, není to vlastně chyba, ale spíše příležitost k růstu. Je to o tom uvědomit si, co je pro nás důležité a v čem se cítíme dobře. Pokud ještě určité věci neumíme, není to problém – je to jen otázka toho, jak se k tomu postavíme a kolik práce do toho vložíme, abychom se to naučili. Pokud to už umíme, tak vnímáme, co je důležité jak pro lidskou stránku, tak pro byznys. Když se tyto aspekty spojí, výsledek může být skvělý. Mluvit o chybách v našem světě není vždy nutné, protože jak se říká, všechno je neutrální – záleží pouze na tom, jak to budu vnímat já sám.

Mají podle Vás manažeři dostatečnou sebereflexi k tomu, aby si uvědomili, že zlepšením své práce a přístupu mohou pozitivně ovlivnit pracovní život svých podřízených a podporovat je? Vnímáte, že jsou schopni rozpoznat, kde je ten jejich vlastní prostor pro zlepšení a jak se ve svých manažerských dovednostech posunout dál?

To by bylo moc krásné. (smích) Asi bych to zase vzal od sebe. Vždy se snažím přistupovat k životu s vděčností a pokorou za vše, co mi bylo dáno a co jsem se mohl naučit, ale nespoléhám na to, že mám pokaždé pravdu nebo že vím, jak všechno správně funguje. S manželkou máme pět dětí, takže náročné chvíle jsou běžnou součástí našeho života, a v těchto momentech si často uvědomuji, že ani moje mysl není vždy v klidu. Ale vždy se zajímám o to, proč zrovna tohle způsobilo, že se necítím pohodlně. Nacházím odpovědi. Zpochybňuji svůj pohled na věci a ptám se, zda je skutečně správný. Není možné se na životní situace dívat jinak? Věřím, že stejně by k tomu měli přistupovat i manažeři ve firmách. Tato práce se sebou je základ pro životní pohodu.

Na co by firma neměla zapomenout, aby zajistila kvalitní pracovní prostředí, které se postará o duševní i fyzické zdraví zaměstnanců?

Když v takových velkých firmách vedu školení, často například pro ČEZ, T-Mobile a další, mluvím o dvou částech té žádoucí pohody. První je praktická část – tu demonstrujeme cvičením, kde se účastníci mohou naučit, jak správně pečovat o své tělo. Jen pro pořádek, nejsou to stejné cviky jako ty, které se běžně doporučují ve fitness centrech. Druhá část školení se zaměřuje na přístup k sobě samému. Když se naučíme přistupovat k sobě přátelsky a s laskavostí, a ne pouze se zaměřením na výkon, vyčítání, nároky a kritiku, může to přispět k pozitivní změně v celém pracovním prostředí. Každý začne více dbát na své vlastní rozpoložení a pohodu, což postupně změní atmosféru v celé firmě.

Zabýváte se také syndromem vyhoření?

Míra schopnosti reagovat na to, co nás potkává, se u každého z nás liší; někteří lidé mají tuto schopnost menší. Používám k tomu tuto metaforu: když se narodíme, je náš džbán emocí prázdný a postupně se plní tím, co zažíváme – negativními emocemi a zkušenostmi, které nám berou radost ze života. Je velmi důležité sledovat, jak se náš džbán zaplňuje. Pokud je naplněný až po okraj, může to vést k problémům jako vyhoření, nepřijímání sebe sama, psychiatrickým diagnózám a podobně. Je tedy klíčové vrátit se k sobě samému a zhodnotit, jak jsme žili, na co jsme kladli důraz, co bylo pro nás důležité a proč jsme se dostali na pomyslné dno.

Je vůbec žádoucí chtít se v pracovním procesu neustále zlepšovat a zvyšovat svůj výkon, nebo je někdy lepší nechat věci tak, jak jsou, pokud už je toho příliš? I za cenu případných ztrát.

Říkám sobě i pacientům, že je velmi užitečné každý den věnovat alespoň 10 minut vnímání sebe sama. Tento čas si můžete vyhradit na to, abyste si uvědomili, co ve vás nefunguje a naopak, v čem jste silní. Mezi těmito dvěma póly by měla být žádoucí rovnováha. Není třeba se zbytečně stresovat tím, že vám nejde čínština, i když byste v ní chtěli být lepší, na druhou stranu vyhřívat se takříkajíc ve vlastní záři jen proto, že jsem třeba doktor, taky samo o sobě fungovat nebude…

Důležité je, abychom byli schopní sami sobě nalít čistého vína, a to třeba i ve vztazích – v práci, doma, s dětmi či rodiči... Měli bychom se naučit identifikovat důvody, proč něco nefunguje, a přiznat si, že pokud nám třeba žena říká, že je toho na ni moc, zatímco nás její frustrace jen vytáčí, měli bychom začít u sebe a hledat způsoby, jak situaci zlepšit. Pro pohodu svoji i rodinnou je možné mnoho udělat.

Myslíte si, že nedostatek spánku, který je často důsledkem tlaku na výkon, může významně ovlivnit zdraví a psychickou pohodu?

Můžu to teď posoudit na vlastní kůži, protože máme rok a půl starou nádhernou holčičku, která si život užívá tak, že nám v půl dvanácté v noci tahá do postele knížky a chce si číst. (smích) Já jsem samozřejmě úplně vyřízený a poprvé v životě zažívám, co to znamená spát málo a chodit pozdě spát, což jsem si do této doby nedokázal vůbec představit. Na druhou stranu se snažím přistupovat k tomu flexibilně a neupínat se na to, co jsem dříve potřeboval, ale teď zrovna to prostě nemám. Lpění na starých potřebách a zvycích je něco, s čím se určitě vyplatí pracovat.

Říkám si, že není potřeba být za každou cenu hrdina a že si klidně během dne můžu zdřímnout, pokud to jde. Ale nechci tím říct, že je správné spokojit se s pěti hodinami spánku, ani že spánek je všespásný. Když si představím, že svým pacientům radím, aby se dobře vyspali a chodili často ven, tak už teď vím, že jim to sice může pomoci udržet určitý režim, ale samo o sobě to nepomůže řešit hlubší problémy. Je důležité věnovat pozornost tomu, co je skutečně klíčové a hledat způsoby, jak s tím v osobním i pracovním životě pracovat. A to je vztah k sobě a tím vztah k tomu, co nás obklopuje.

O která témata mají společnosti na kurzech pro své zaměstnance největší zájem? Čemu se ve firmách nejvíce věnujete a co je pro ně nejzajímavější?

Jedna část je ta zdravotní – individuální fyzioterapie. Druhá je cvičící část, kde se učíme cílené cviky na páteř a různé části těla. Třetí oblast zahrnuje psychosomatiku, která se věnuje tomu, jak se člověk dokáže vnímat a zvládat věci, které mu berou klid. A čtvrtou částí je individuální koučink, který se zaměřuje na pomoc a posun v oblastech, kde lidé potřebují podporu nebo malou změnu.

Vnímáte zvyšující se zájem o online kurzy? Jak to vlastně funguje?

Naše kurzy jsou nastavené tak, aby byly příjemné a přístupné. Ve videu poskytnu úvod a domácí úkol, a pak máme online setkání, kde může každý buď mluvit, nebo jen poslouchat. Díky této komunitě lidé často zjistí, že prožívat něco negativního nebo smutného je vlastně úplně normální. To je důležité: když má někdo trápení a cítí se, že nestojí za nic, tak není sám – někdy to zažije každý. Z velké části jsme i z tohoto důvodu na jaře 2024 uspořádali psychosomatický kongres, kam se přihlásilo 33 tisíc posluchačů. Z jejich odpovědí v dotaznících jasně vyplynulo, že lidé touží po vnitřní síle, sebedůvěře a jistotě.

Často se teoreticky mluví o tom, jak žít dobře, ale málokde se dočtete, že k tomu potřebujete silný a láskyplný vnitřní motiv. Samo od sebe se nestane, že najednou budete vyrovnaní a spokojení. Říkám lidem, že je normální mít negativní myšlenky a pocity v osobním i pracovním životě. Snažte se je přijmout v klidu, a potom můžete využít různé techniky, které vám pomohou změnit pohled na sebe i na situace, které vás potkávají.

Můžete s námi sdílet nějaký konkrétní příběh pacienta, kterému jste pomohl?

Škála těchto příběhů je velmi široká. Například včera mi jedna paní řekla, že je opravdu ráda, že díky našim kurzům konečně bude umět vyjádřit svůj názor – manželovi, rodičům… A to jí je už 50 let. Další člověk na online setkání říkal, že ho léta bolela spodní záda. Když dokázal vyjádřit, jak ho bolí to, v čem byl vychovaný a jak se cítí tady v tom světě, když se naučil, že to může říct své ženě, která mu bez problémů naslouchá, tak bolesti zad úplně ustoupily.

V ordinaci vídám, že bolesti těla odcházejí více či méně snadno. Stačí místo standardních cvičení, která vás naučí kdekdo, zapojit ta speciálnější, a změna se děje prakticky hned. Až je mi těch lidí líto, že nepřišli dřív a strávili třeba rok a půl docházením někam, kde to bylo prakticky bez výsledků. Jako hodně ulevující pro své pacienty vnímám i to, že jim dovolím být sami sebou.

Další příklad je paní, která za mnou přišla celá nešťastná s problémy s kyčlí a zády. Chvíli jsme cvičili, ale hlavně jsme si povídali. Navedl jsem ji na možnou změnu přemýšlení o tom, co všechno ji v životě potkalo. Za tři dny mi psala, že byla na golfu, záda ji po letech nebolela a byla tak uvolněná, že hrála úplně skvěle. Člověk se opravdu dokáže sám zklidnit a uvolnit, když se sebou chce pracovat.

Změna bývá ještě dobře vidět na chování k dětem – najednou na ně neřveme a netlačíme, dokážeme poslouchat, nesoudit a nechtít po nich jen výkony. V tom každodenním šrumci je změna samozřejmě těžká, ale jakmile si na to jednou člověk „sáhne“ a cítí, že je mu lépe, tak pochopí, že psychosomatika opravdu funguje. Stačí se na sebe podívat a trochu do sebe sáhnout. Možná je to trošku nepříjemné, možná se toho trošku bojíte. Ale když to dokážete, tak vidíte, že se vlastně nic špatného nestalo. Naopak.

Vnímáte své charisma a osobní kouzlo jako důležitou součást svých úspěchů, nebo by s Vašimi znalostmi zvládl podobnou práci kdokoli?

S pokorou musím říct, že si myslím, že můj lidský přístup je dost jedinečný. Jak přijetím člověka, tak tím, že sem tam řeknu sprosté slovo, že se snažím nebýt příliš striktní a medicínský a občas si z toho všeho dělat i legraci. Třeba když říkám, že věci, které vám někdo podává jako strašně vážné, nemusí být hned tak dramatické – berte to tak, že váš počítač-tělo teď jen neví, jak má fungovat, ale my ho to tady naučíme a vůbec z toho nemusíte mít strach.

To je další téma. Velmi často se setkávám s tím, že nějaký medicínský specialista, protože chce být vážný a seriózní, řekne něco, co jeho pacienty okamžitě vystraší: „No, to se vám může stát, že i ochrnete.“ Já lidem říkám: „Víte, ono to je tak a tak a když to změníme, tak se to všechno přeprogramuje a přenastaví.“ A oni se ptají: „Takže by se to mohlo dát do kupy, jo?“ A já říkám: „To se dává do kupy úplně běžně.“ Dát lidem sílu ke změně je podle mě zásadní.

Jaký je podle Vás současný stav společnosti v České republice v kontextu psychického a fyzického zdraví a toho, o čem jsme spolu hovořili?

Někdo, kdo žil déle v zahraničí, na to asi bude mít jiný pohled, uvidí naši společnost jako méně vyzrálou ve vztazích k sobě, odpovědnou a i pohodovou. Já, který jsem celý život tady, se dívám na svět ve zkratce takhle. Negativní věci beru jako neoddělitelnou součást těch pozitivních, jen se snažím, aby nenarostly do takových rozměrů, že by mě to začalo mačkat. Můj pohled a recept na dobrý život je pečovat o to, abychom situace vnímali jinak než jen jako břemena. To je základ.

Nechci se pouštět do nějakých sociologických hodnocení. Samozřejmě vnímám, že vztahy nejsou ideální, rozvodovost je vysoká a rodiče v sobě často nemají klid, úctu a lásku, takže je pak nemohou předávat dál… Ale ta hlavní myšlenka je asi ta, že každý z nás by si měl uvědomit, že má taky svůj podíl na tom, aby to tady bylo všechno tak nějak lepší.

Děkujeme za rozhovor.