Madagaskar: za lemury a baobaby

Text a foto Robert Bazika, cestovatel a průvodce CK Kudrna Brno

8 400 kilometrů vzdušnou čarou | 2 000 let staré baobaby | 90 % endemitů v přírodě | 7x větší než ČR

Dobrá příprava nade vše

Rychle si přepočítáváme plusy a mínusy spojené s lednovou návštěvou čtvrtého největšího ostrova světa. Na Madagaskar se jezdí nejvíce během našeho léta, kdy nepanují taková vedra, nicméně krajina, zejména v sušších částech ostrova, je již spálená každodenním sluncem. V lednu nás naopak čeká krásně svěží, zelená, rozkvetlá zahrada madagaskarského jara. Od prosince do dubna však přicházejí z Indického oceánu tropické deště, a to se pak se na různé lokality nedá dostat a některé parky se uzavřou. Oslovujeme proto místní cestovní kancelář, jejíž majitelka pochází z Česka, aby nám naše plány detailně vyladila. Naše průzkumná výprava tak povede z hlavního města po páteřní silnici směrem na jihozápad napříč horami, kde nebude takové vedro. Navíc je tato silnice jako jediná jakž takž asfaltová, tedy průjezdná i za mokra. Cestou budeme vyzobávat jednu třešničku zajímavostí za druhou, a kdyby přiletěl obávaný cyklón, urychlíme přesun na suché jihozápadní pobřeží, kam tropické bouře nedosáhnou. To ještě netušíme, že celé dva týdny budeme mít nádherné slunečné počasí. 


V paláci posledního krále

Z letiště míříme k paláci poslední madagaskarské královské dynastie Merina. Musíme se však prokousat nikdy nekončícími zácpami ulic hlavního města Antananarivo. Ke dvacet kilometrů vzdáleném usídlu jedeme dvě hodiny. Rázné upozornění, že hodinky tu tikají úplně jinak. Královský palác připomíná spíše sezónní bydlení s několika pavilony a hrobkami královské rodiny. Poslední madagaskarský král měl dvanáct manželek. Všechny by se mu do nevelkého opevněného sídla nevešly, proto každé postavil samostatný domov na okolních kopcích. Mohl si tak vybírat, ke které se rozjede na zálety.

V horách

Putování horami Madagaskaru, zejména v období dostatku vláhy díky monzunům, je dokonalou pastvou pro oči. Rezavá terasovitá pole se začínají rychle přebarvovat do olivově zelených odstínů čerstvě zasazené rýže. I my si zkoušíme zasadit svůj rýžový řádek za hurónského smíchu celé vesnice. Snad abychom okusili aspoň zlomek té dřiny, kterou je potřeba vykonat, než skromná miska rýže nasytí věčně hladové žaludky vesničanů jedné z nejchudších zemí světa. Opodál rostou políčka kukuřice, buráků, mrkve a další zeleniny. Úchvatnou krajinu dekorují rumělkové kostičky cihlových domů. Pokud chcete místním pomoci, přivezte jim kuličková ložiska. Vozová kola jsou pro ně nedostupný luxus, a tak na dřevěné káry nasadí pouze ložiska, a už to drncá po rozbitém asfaltu. Převáží se kde co, zejména drahocenná pitná voda od vzdálených pramenů nebo dřevěné uhlí vyrobené v lese. PET láhve tu mají cenu zlata, jakmile nějaké vystrčíme z okna, strhne se o ně nefalšovaná dětská bitka. Pořád je něco zajímavého k vidění. Tu potkáváme vesnickou destilační manufakturu na esenciální oleje, opodál zase „cihelnu“, kde se hliněné kvádry vypalují rýžovými otrubami. I tady hrají prim svalnaté ruce žen. Stejně jako na ojedinělých čajových plantážích, které tu před léty založil jeden domestikovaný Francouz.

Když cesta je cíl

Váháme, zda se vydat do tropického ráje východního pobřeží, kde v tamních deštných lesích návětrné strany ostrova naprší právě v těchto měsících až dva a půl metrů srážek. Výprava po jediné fungující ostrovní železnici je však dobrodružství, které si nelze odepřít. Kodrcavá dieselovka táhne několik vybydlených vagónů z koloniálních dob rychlostí 10–20 km za hodinu. Podle jízdního řádu bychom měli být v přístavním městě Manakara za sedm hodin. Realita je dvanáct. Houfy nasardinkovaných domorodců jsou jen přívažkem ke spoustě pytlů se zbožím, které převážejí. Pořád zastavujeme a každé zastavení je příležitostí k hektickému trhovnímu reji. Nás však nejvíce uchvacuje divoká příroda, kde se horská obdělaná krajina postupně mění v bizarní džungloidní divočinu. Postupně se zařezáváme do zátočin a kaňonů a čeká nás 68 tunelů a 48 mostů, při jejichž výstavbě zemřely stovky námezdných domorodců. Dechberoucí podívanou utnula až noc. Vlak vyjíždí k pobřeží v liché dny, v sudé se vrací. V neděli pak dohání zpoždění, aby se v pondělí začalo zase nanovo. Tady platí, že cesta je cíl.

Do národních parků za lemury

Po návratu do vnitrozemí začíná naše cesta konečně klesat vstříc věčně vyprahlým rovinám jižní části ostrova a také k několika národním parkům. Po překonání hradby skalních hřbetů, kde poprvé zahlédneme zdvižené pruhované ocasy lemurů kata, se ocitáme v labyrintu kuželových skalních homolí těch nejbizarnějších tvarů a postupně zmizeli v kaňonu pralesa, kde nám nad hlavami skáčou další nádherní lemurci, sifakové bílí, hnědí a další. Dokonce probudíme i vzácného nočního lemura. Koulí na nás svá obrovská kukadla. Nic nevadí, že nás z parku doslova vyplavuje hodinová tropická bouře. Povzbuzení vzrušující podívanou navštěvujeme ještě jednu lemuří rezervaci s několika sty „plyšových medvídků“, kteří se honí ve větvích, dřímají po hojném obědě či se nám doslova pletou pod nohama. Ještěže už jsou tihle „mazlíčci“ přísně chránění, aspoň tady v rezervacích.

Majestátní obři

Cihlové vesničky horalů na naší cestě už dávno vystřídaly hliněné chýše pastevců, obdělaná pole vyschlá neúrodná buš. Jedinou obživou domorodců zůstává chov dobytka. Tmavá pleť kudrnatých capartů prodávajících u cesty výtečná manga nezapře jejich africké kořeny. Nad tím vším majestátně stojí ojedinělí velikáni, obří stromy „zasazené korunou do země“, baobaby. K obejmutí tisíc let starého kmene nás bylo potřeba pět. Zrovna kvetou nádhernými banánově žlutými květy. Ještě v nedávné minulosti byly pro domorodce živou cisternou na vodu, což téměř vedlo k vymýcení porostů baobabů na Madagaskaru. Naštěstí se nyní za jejich zničení uděluje trest smrti, a naopak, máme možnost navštívit i farmu, kde se pěstují nové stromy, aby se porosty baobabů zase rozšířily.

K obratníku Kozoroha

Konečně přijíždíme k městu Tuleár na jihozápadním pobřeží. Bývalé obchodní přístavní město nezapře koloniální vliv Francouzů. Dál na jih už potkáváme pouze drsný život těch nejchudších z celého Madagaskaru, místních rybářů. Nás nicméně spíše zajímají okolní mangrovová pobřeží, a hlavně šnorchlovačka v zátokách zdejších korálových moří. Zasloužená odměna po únavném, ale přenádherném putování.