skip_main skip_menu

26. 1. 2025

Jak se běhá na paralympiádě

Terezu Jakschovou možná potkáváte v DOCK IN FOUR, kde přes den pracuje jako PPC Teamleader ve společnosti Publicis Groupe. Okolo čtvrté ale obrazovku počítače nechává za zády, aby byla včas na atletickém stadionu na trénink. A ne jen tak ledajaký – celoživotní vášeň v podobě překonávání vlastních hranic při sprintu jí vynesla už dvě účasti na paralympijských hrách. Nejen o nich jsme si s ní povídali v exkluzivním rozhovoru.

Jaká byla Vaše cesta k tomu stát se paralympijskou reprezentantkou České republiky v atletice?

S atletikou jsem začínala poměrně pozdě, asi v deváté třídě základní školy, kdy mi bylo 15 let. Tím začátkem myslím to, že jsem pravidelně docházela do atletického klubu na tréninky. Předtím jsem byla takové to klasické sportovní dítě, účastnila jsem se různých školních pohárů a sportů jako třeba právě atletiky, ale i florbalu nebo basketbalu. Nakonec jsem se dostala právě k běhu a začala jsem trénovat na Slavii.

V té době jsem ani netušila, že existuje něco jako parasport. Závodila jsem normálně se svými vrstevníky v dorostenecké kategorii a asi tak po dvou letech, co jsem se atletice věnovala, si mě na závodech všimli lidé z parasportu a kontaktovali mě. Pozvali mě na soustředění a nějaké menší závody, a nakonec mě na divokou kartu dostali i na mistrovství světa. To byl rok 2013, kdy mi ještě nebylo ani 18, jela jsem do Lyonu ve Francii, a tím vlastně odstartovala má sportovní kariéra.

Závodíte stále i v klasické atletice, se „zdravými“ soupeřkami?

Funguje to tak, že jsem registrovaná pod Českým atletickým svazem a závodím i v klasických soutěžích, konkrétně za pražskou Slavii. Ale tyto moje výkony jsou oddělené od paraatletiky – ty tabulky a výsledky nejsou propojené, takže mám v podstatě dvojitou linii závodění. V rámci paraatletiky hodně cestuju do zahraničí. V České republice tedy závodím se zdravými atlety a když to vezmu z pohledu výkonu, tak se pohybuji tak nějak na průměrné úrovni. Občas se dostanu do finále, občas ne, záleží to na aktuálním rozpoložení. Moje paraatletická kariéra je ale na vyšší úrovni.

V České republice už dnes běží několik projektů, které se snaží přiblížit parasport k té klasické atletice, co se týče úrovní soutěže a dalších aspektů. Některé moje výkony z paraligy se už dokonce začínají propisovat do mých výsledků u Českého atletického svazu. Pomalu to tedy začíná fungovat tak, jak by asi mělo.

Můžeme tedy říct, že se dnes pokoušíme rozdíly mezi „klasickými“ atlety a paraatlety spíše smazávat, než zvýrazňovat?

Určitě. Třeba v Americe na univerzitách, kde se hodně hraje na sportovní stipendia a atleti a atletky tam jsou něco jako hvězdy, paraatlety a ty „klasické“ ani nijak nerozlišují – všichni jsou prostě sportovci. Obecně potíž někdy může nastat jen z praktického hlediska, protože ne každý stadion je vybavený na to, aby mohl vyhovět různým úpravám disciplín nebo vybavení třeba pro vozíčkáře. Například ale v nejvyšší atletické soutěži, Diamantové lize, se už dnes běžně zahrnují třeba čistě závody amputářů.

Dá se nějaký okamžik v historii označit za vznik parasportu?

Jestli se tak dá označit přímo vznik parasportu, to nevím, ale myslím, že první paralympiáda se konala ve městě Stoke Mandeville ve Velké Británii, kousek od Londýna, někdy kolem roku 1960. Jako putuje olympijský oheň na zahájení her z Olympie v Řecku, tak ten paralympijský putuje právě ze Stoke Mandeville.

CPV_foto_id_kCWToSBknIgAAAAAAAAZhg_sportsmen-and-members_highlogo-min

Vaší disciplínou je běh na 100 a 200 m. Proč jste si vybrala zrovna tyto, a ne třeba delší vzdálenosti?

Já bych neřekla, že jsem si to vybrala, spíš si to vybralo mě. Když jsem začínala s atletikou, učila jsem se všechny základy, zkoušela jsem třeba i skok do dálky a výšku… U dětí je běžné, že se nesoustředí jen na jednu disciplínu, ale mají ten pohyb takový rozmanitý, což je dobře. Kromě toho, že je to zdravé, tak si toho můžete spoustu vyzkoušet a rozhodnout se až v průběhu, co vás nejvíc baví. Postupně jsem se však začala soustředit jen na skok do dálky a sprinty, protože tyto disciplíny mají podobné předpoklady. Nakonec jsem se vyprofilovala jako sprinterka spíš než jako atletka v technických disciplínách.

Co nebo kdo Vás ve sportu nejvíce motivuje?

Určitě je důležité mít lásku k pohybu. Musí to člověka bavit, protože pokud jde na trénink jen proto, aby si to „odbyl“, tak to asi není úplně ono. Mě baví překonávat svoje vlastní hranice a vylepšovat výkony, a to i v tréninku. Líbí se mi, co říká můj trenér: „Vy ovládáte své tělo, a ne tělo vás.“

Velkým tématem pro Vás určitě byla letošní paralympiáda v Paříži. Ačkoliv to na finále nevyšlo, zmínila jste v příspěvku pro Český paralympijský tým, že akce to byla parádní. Můžete nám přiblížit, jaké to pro sportovce je, zažít takovýto sportovní svátek na vlastní kůži?

Já jsem jako první zažila paralympiádu v Tokiu před třemi lety, která byla ovlivněná covidem. Byla jsem z toho strašně nadšená, protože to byla moje první paralympiáda, zatímco ostatní holky, které měly už alespoň dvě zkušenosti, byly zklamané, protože to nebylo takové, jak to obvykle bývá. Měli jsme spoustu restrikcí, nemohli jsme ani opustit vesnici… Když jsem tenkrát přišla na stadion pro 60 tisíc lidí, který byl úplně prázdný, říkala jsem si, že bych to chtěla zažít ještě alespoň jednou s těmi lidmi. To se mi letos splnilo.

Paříž byla diametrálně odlišný zážitek, protože jsme si mohli dělat, co jsme chtěli, mohli jsme chodit kam jsme chtěli, měli jsme naprostou volnost a spoustu aktivit k vyzkoušení, zažití. A k tomu samozřejmě fanoušci – stadiony naprosto všech sportů byly vyprodané nebo téměř vyprodané. Měli jsme k dispozici nějaké lístky, abychom se mohli jít podívat na jiné sporty než ty naše vlastní, ale i ty byly okamžitě pryč. Francouzi jsou opravdu sportovní srdcaři a parasport tam mají na úplně stejné úrovni jako ten klasický. Myslím, že letos opravdu padaly všemožné rekordy v počtu diváků, co se týká historie paralympiády.

Jak byste běžnému člověku přiblížila, jak vypadá taková paralympijská vesnice?

Představte obrovský komplex novostaveb, něco jako DOCK, ale mnohonásobně větší. Ten je ohraničený a má třeba jen tři důkladně hlídané vstupy. Kromě sportovců se dovnitř mohl dostat ten, kdo měl akreditaci, různé návštěvy, sponzoři, ale i kamarádi nebo rodiny závodníků. Každá budova, kterou pro olympiádu nebo paralympiádu postavili, se v budoucnu na něco použije – my jsme například byli ubytovaní v budoucím hotelu, byly tam třeba ale i budoucí byty nebo univerzitní koleje. Mezi budovami vedou normální silnice, i když teď tam samozřejmě auta nejezdila – na delší vzdálenosti jsme se mohli přepravovat takovými golfovými vozítky nebo na kolech.

Byla tam také zábavní zóna, které dominoval Samsung, protože to byl hlavní partner, kromě toho taky pošta, obchod s olympijskými fanouškovskými předměty, několik kaváren, bar – samozřejmě s nealkoholickým pivem (smích), chill-out zóna, posilovna, park… Vlastně je to taková rezidenční oblast, která se po paralympiádě bude využívat pro normální život.

Motivují vás organizátoři her nějak, abyste ve vesnici trávili co nejvíce času? Jak jste tam trávili volno?

V první řadě je asi důležité říct, že tam je pro nás všechno kromě merche zdarma, resp. v rámci startovného. Po třech týdnech, když jsme měli jet domů, jsme se smáli, že v Česku půjdeme do obchodu, něco si vezmeme a ze zvyku budeme mít tendenci odejít bez placení. (smích)

Co se týká trávení času jako takového, tak ve fázi, kdy probíhají závody, se každý soustředí jen na ně. Rytmus dne je docela jednoduchý: začínáte snídaní, pak se většinou přesunete na autobusovou zastávku, odkud vás odvezou na příslušné stadiony. Po závodech se vrátíte na oběd, následně si můžete zajít na kafíčko nebo se projet na kole… Prostě idylka. Občas si tedy ještě jdete do prádelny vyzvednout čisté oblečení. (smích) Jestli vás zajímá i noční život, tak alkohol se ve vesnici koupit nedá, ale není ani zakázaný… Každá země má svou společenskou místnost, kde jsme se mohli scházet: u nás to byl takový obýváček s gaučem, televizí, taky tam mají kanceláře lidé z organizačního výboru. Vím, že některé země měly ty své prostory ještě vychytanější, třeba Austrálie s Novým Zélandem měli něco jako vlastní kavárnu, kde hrála hudba… To je asi dáno velikostí týmu – nás bylo oproti českému olympijskému týmu čítajícímu přes 100 lidí jen 30, takže jsme byli v menších prostorech, ale ani to nám nebránilo v tom slavit úspěšný paralympijský ročník třeba i do 5 hodin ráno. (smích)

Odvážíte si z paralympiády i nějaká nová přátelství třeba právě se zahraničními sportovci a sportovkyněmi?

Určitě ano, a nejen zahraničními. Jinde než tady se třeba já osobně nemám šanci potkat s našimi plavci nebo dalšími reprezentanty jiných sportů. Hodně záleží na tom, jaký má váš sport na hrách rytmus, protože ten způsobí, s kým se budete pravidelně potkávat v jídelně, v autobusech a podobně, a tady se právě ty vztahy dají navázat.

Jak byste zhodnotila paralympiádu v Paříži po organizační stránce, třeba i ve srovnání s Tokiem? Bylo o Vás dobře postaráno?

Spíše než Paříž a Tokio bych porovnala paralympiádu a mistrovství světa, oboje v Paříži. Na plné čáře vyhrává jednoznačně paralympiáda, na které jsem osobně nezaznamenala žádné problémy. Naopak na mistrovství to bylo opravdu špatné. Většina organizátorů neuměla anglicky, což obrovsky ztěžovalo veškerou naši orientaci, mělo to vliv i na dopravu na stadiony… Ale asi se z toho poučili, protože paralympiáda za mě byla naprosto v pořádku.

Jaké pocity člověkem probíhají, když čeká v bloku na zvuk startovní pistole na paralympiádě?

Pořád je to závod jako každý jiný, ale tady je to speciální v tom, že sportovec musí být psychicky připravený na ten hluk. Když máte plný stadion, který pojme 80 000 lidí, je to obrovský humbuk. Musíte se opravdu soustředit jen na sebe a být odolný vůči tomu, aby vás vnější vlivy příliš nerušily. Před startem panuje docela velký chaos a ten nejlepší moment nastává, když moderátoři utiší celý stadion. V tu chvíli byste mohli slyšet spadnout špendlík – je tam absolutní ticho. A pak, když se vystřelí, nastává opět totální rachot.

Připadáte si po návratu z Paříže nějak jinak než před odjezdem? Změní Vás dosažení takového milníku?

Určitě to opět otestovalo moji odolnost vůči tlakům, stresu a podobným věcem. Musela jsem tak nějak balancovat, protože jsem si to chtěla užít, ale zároveň je to závazek. Člověk si chce splnit to, na co trénoval tři roky. Zdál se mi docela náročný i návrat do normálního režimu, ale zas tak úplně jiná si nepřipadám…

Jak vypadá Váš typický den? Daří se Vám sladit sport s prací tady v DOCKu ve společnosti Publicis Groupe, osobním životem a dalšími koníčky?

Vypadá to tak, že ráno jdu do práce, tady jsem do 16 hodin a pak jedu na stadion. Tam jsme většinou třeba do 19 hodin a pak jdu domů. Je to takové jednoduché, ale intenzivní. (smích)

CPV_foto_id_kCWToSBknIgAAAAAAAARag_sportsmen-and-members_highlogo-min

Využila jste už i místní běžeckou dráhu pro nějaký malý trénink?

Ano, měli jsme tady takový malý sportovní teambuilding, soutěžili jsme u toho počitadla rychlosti.

Vyhrála jste?

Ano, ale kolegové mi nevěřili, že by ten čas mohl být opravdu správně. (smích)

Odměňujete se nějak za své sportovní výkony?

Určitě dobrým jídlem. Za odměnu si ráda dám něco sladkého nebo nějakou moc dobrou indickou kuchyni. Běžně nedodržuju nějakou speciální dietu ani si jídlo nevážím, ale vím, co by mělo obsahovat tak, abych z něj mohla čerpat všechno, co potřebuju.

Jaké největší výzvě nebo náročnému období jste doposud ve své atletické kariéře musela čelit?

Obecně bych řekla, že nejtěžší jsou nominace na paralympiády. Je to velmi náročné, a hlavně dlouhé období. Plnění limitů se obvykle otevírá rok a půl, nebo dokonce dva roky před začátkem her, a nominace se uzavírají dva měsíce před jejich začátkem.

V paraatletice to funguje tak, že i když splníte limit, neznamená to automaticky, že pojedete. Na velkých soutěžích, jako je třeba i mistrovství světa, se totiž přidělují místa pro zemi, a to na základě umístění. Kdo se ve sledovaných závodech umístí v top čtyřce, generuje místo pro danou zemi. Kromě toho existují další žebříčky, které mohou generovat třeba jen půlku místa, takže na jednu účast na hrách pak čekají třeba dva až tři lidé.

Tohle se stalo i teď před Paříží a vlastně i před Tokiem, kdy jsme byly tři holky na jedno místo, a rozhodovalo se na určitých závodech nebo podle celoročních výsledků. Nejtěžší na tom pak je udržet koncentraci.

S kolika českými konkurentkami jste musela bojovat o své místo v Paříži?

Dvě místa ze tří dostaly holky, co už mají medaili z dřívějška a patří třeba mezi top pět ve světových tabulkách. O další jedno místo jsme soutěžily čtyři. A vlastně všech nás šest mělo splněný potřebný limit.

V tomhle je to náročné, protože když se nad tím člověk zamyslí, mistrovství světa a závod na paralympiádě jsou v podstatě skoro to samé ve smyslu třeba soupeřek a očekávaného levelu náročnosti. Ale na mistrovství stačí splnit limit a můžete jet, zatímco dostat se na paralympiádu je exkluzivita. Podobný systém jako my mají třeba vodní slalomáři, zatímco třeba v klasické atletice se sportovci kvalifikují úplně jinak. Tak či tak, na letních hrách je konkurence opravdu neúnosná, a i když je reálně více lidí, kteří mají šance na medaile, ve finále jede jen pár z nich.

Vnímáte, například ve svém okolí, že Vaše účast na paralympiádě nějak významně ovlivnila veřejné vnímání zdravotního postižení?

Já jsem na tohle ze svého okolí zvyklá a nevnímám to jako problém. Co se týká širší veřejnosti, myslím, že spíše zarezonoval třeba výkon Davida Kratochvíla, plavce se zrakovým hendikepem. Podle mě to lidé začínají více vnímat tak, že výkony parasportovců jsou stejně hodnotné jako ty zdravých sportovců. Stejnou myšlenku se v rámci komunikace snaží posílit i Český paralympijský výbor. Podle mě je to spíš o tom, jak s tím člověk umí pracovat. Já nemám ruku, takže vím, že se musím více soustředit na zpevnění středu těla a nějak to vyrovnat. Jsou prostě nějaké věci, které oproti zdravým atletům musíme dělat navíc.

Je dobré se na ty výkony dívat z pohledu tří skupin lidí. První jsou třeba jako já, kteří mají hendikep od narození, ale běžně sportují, je to přirozená součást jejich života a výkony odpovídají jejich zkušenostem. Druhou skupinou jsou lidé, kteří byli část svého života zdraví a sportovali, ale vinou zranění nebo nemoci přišli o končetinu nebo třeba skončili na vozíku. Ke sportu se ale vrátili, jen v upravené podobě nebo disciplíně, a jejich výkony jsou většinou skvělé, protože mají dobrý základ. A nakonec jsou lidé, kteří se sportu nikdy vyloženě nevěnovali, ale dostanou se k němu jako k formě vyrovnání se svou novou situací. Ti většinou soutěží na nižších úrovních nebo berou sport jako nový koníček. Je potřeba dívat se na parasport jako na ten normální – ti nejlepší mají kromě odhodlání a vytrvalosti vždycky také talent.

Kdybyste měla na základě svých zkušeností předat nějaký vzkaz mladým sportovcům s hendikepem, jaký by byl?

Nejdůležitější je vytrvalost. Vydržet sezónu po sezóně, být konzistentní v tréninku, přebrat si to, že na paralympiádu se netrénuje rok před ní, ale ty tři až čtyři roky…

A jak sama pro sebe definujete úspěch?

Pro mě je klíčové zaměřit se na osobní výkony a posouvání vlastních rekordů. Každý sportovec má svůj limit, který se liší od ostatních. Například když srovnávám své výkony s americkou sprinterkou, která má geneticky rychlejší svalová vlákna, je jasné, že není možné dívat se na nás stejnou optikou. Můžu se srovnávat pouze sama se sebou a svými předchozími výkony.

U sprintu existují určité absolutní limity, které nelze překročit, i kdyby se člověk snažil sebevíc. Důležité je tedy mít na paměti, že osobní pokrok a relativní zlepšení jsou tím, co mě motivuje a posouvá dál. Každý den se snažím posunout své hranice a překonat to, co jsem dokázala včera.

Měla jsem sezónu, kdy jsem dosahovala svých osobních rekordů, ale na medaili to nestačilo. Naopak, v jiné sezóně jsem běžela o desetinu pomaleji, a přesto to stačilo na finále mistrovství světa. Proto si myslím, že úspěch nelze definovat jen podle medailí. Každý sportovec touží po vítězství, ale pro mě je důležité dostat se do finále a také se podívat, s jakým časem jsem tam dosáhla.

Děkujeme za rozhovor.