Kreativita, která pomáhá

Co Vás osobně táhne k CSR tématům a kampaním, kterým se Publicis Groupe věnuje?

Je to vlastně touha využít to, co umíme nejlépe, k něčemu, co má reálný dopad – nejen k vydělávání peněz nebo prodeji produktů. Z pohledu kreativců je až návykové vidět, že jejich práce opravdu ovlivnila něčí životy. Nejen tím, že prodala službu nebo produkt, ale že měla nějaký hlubší přesah. Když jsme vytvořili naši první kampaň tohoto druhu, ten pocit nás tak nadchl, že jsme chtěli dělat další. Samozřejmě v rozumné míře, abychom měli dostatek času se těm tématům opravdu věnovat. Často se jedná o citlivé otázky, a proto je důležité zpracovat je důkladně, aby kampaň měla skutečný smysl a dopad. Nejde tedy o to, že bychom dělali jednu kampaň za druhou jen proto, abychom měli splněno. Spíše si každoročně vybíráme témata, kterým se chceme věnovat dlouhodobě.

Co Vás k tomu přivedlo a co Vás motivuje?

Odjakživa mě fascinovalo, jak obrovskou sílu může mít kampaň – a to i ta brandová. Přitom si to možná jen málokterá značka skutečně uvědomuje. Brandy mají obrovský vliv, mohou oslovovat davy a měnit společenské názory. Ne všechny se ale rozhodnou tuto sílu využít ke zlepšení důležitých společenských témat. Ve světě je podobných kampaní o něco více než u nás. Hodně sleduji zahraniční trh, odkud také čerpám inspiraci, a baví mě, že tam jsou tyto iniciativy běžnější než u nás. Bylo by skvělé, kdyby se to začalo měnit i v Česku. Už sice vidíme první vlaštovky, ale stále si myslím, že by to mohlo být intenzivnější.

Mohla byste vybrat jednu zahraniční kampaň, která Vás opravdu zaujala?

Těch je spousta. Ale zmíním jednu, která dokonce získala Grand Prix v Cannes – což je taková olympiáda kreativních kampaní a myšlenek. Je asi pět let stará, vznikla v Německu a jmenovala se The Tampon Book. Byla geniální. V Německu tehdy platilo vyšší zdanění na menstruační tampony než na knihy – ženy tedy za hygienické pomůcky platily 19% daň, knihy byly zdaněné jen 7 %. Aby na tento problém upozornili, vytvořili knihu plnou tamponů. Díky tomu se produkt prodával za nižší daň, protože spadal do kategorie literatury. Byl to jednoduchý, ale brilantní koncept – citlivý, ale zároveň provokativní. Krásně balancovali na hraně mezi „wow efektem“ a vkusným řešením. Kampaň byla nejen vizuálně skvěle zpracovaná, ale měla i skutečný dopad – podařilo se jim dosáhnout změny zákona a upozornit na nesmyslné zdanění některých ženských produktů.

Jak se tato práce, pro Vás i Váš tým, liší od tradičních klientských kampaní? Vnímáte tam rozdíl? Cítíte například vyšší tlak, protože se jedná o věci, které mohou někomu reálně pomoci? Nebo naopak cítíte o to větší motivaci a příliv kreativní energie?

Když to vezmu od toho týmu, myslím si, že je tady velká chuť pracovat na CSR a pro bono kampaních, protože v tom my všichni vidíme vyšší smysl. Kreativci si užívají pocit, že jejich tvorba má sílu něco skutečně změnit. Ve firmě je o tyto projekty velký zájem, což je skvělé. Obvykle je to ale práce navíc – často se na ní musí pracovat po večerech nebo o víkendech s větším nasazením, protože vedle toho všichni řeší i klasickou byznysovou agendu. I přes tuto časovou náročnost do toho ale kreativci jdou. A nejen oni – zapojují se i lidé z dalších oddělení, což je skvělé.

Rozdíl mezi komerční kampaní a kampaní zaměřenou na nějaké společenské téma je hlavně ve vkusnosti a citlivosti celého přístupu. U témat jako sexuální násilí nebo rovná práva pro všechny musíme mnohem déle a intenzivněji hledat správnou formu, aby byla vhodná – aby nikoho neurazila, ale zároveň měla v sobě jisté napětí, které lidi zaujme a přiměje k zamyšlení. Musí mít sílu někoho „zvednout ze židle“, ale nesmí pobouřit nevhodným způsobem.

Velkou roli hraje pečlivý research na začátku. Mluvíme s lidmi, kterých se to osobně týká, i s organizacemi, které se daným tématům dlouhodobě věnují – například Amnesty International, Prague Pride nebo mnoho dalších, včetně odborníků, třeba neurochirurgů. Tento vhled do problematiky zabere hodně času, ale je klíčový pro to, aby kampaň byla opravdu smysluplná a udělaná dobře.

Můžete si u takových kampaní vyhrát dle libosti, co se kreativity týká, nebo si průběh tvorby i klienti z neziskového sektoru pečlivě hlídají?

To je důležitá otázka. Určitě jedním z pozitivních aspektů práce na pro bono kampaních je, že často máme o něco volnější ruku. Na druhou stranu zase nedostáváme tolik detailního feedbacku, na který jsme zvyklí od běžných klientů. To je v pořádku. Velmi důležité je ale klienta poslouchat především s ohledem na citlivost tématu a to, jestli jsme našli správnou hranici mezi důrazností a respektem. Trochu záleží i na tom, jestli s nápadem přijde klient za námi, nebo s tématem přijdeme sami, protože se nás nějak osobně dotýká. To byl třeba případ Nenasaditelných prstenů. Řada našich kreativců toto téma řeší i ve svém osobním životě, proto jsme se ho rozhodli uchopit, a teprve pak jsme k němu hledali vhodného klienta.

Můžete nám Nenasaditelný prsten představit blíže?

Nenasaditelný prsten vznikl jako nápad během jednoho z našich pravidelných Creative Gymů – tak říkáme hromadnému brainstormingu celého kreativního týmu. Jako inspiraci jsme měli téma manželství pro všechny. Nebylo to na základě žádného zadání ani briefu, spíš jsme si to téma vzali za své, protože se nás osobně dotýkalo. Původně jsme chtěli nápad nabídnout jednomu českému klenotnictví – doufali jsme, že by do toho šli s námi a třeba i částečně zafinancovali výrobu prstenů, které jsou skutečně ze zlata. Klient ale nápadu nevěřil a rozhodl se do projektu nejít. Nakonec jsme našli menšího zlatníka, který prsteny vyrobil za symbolickou částku, a spojili jsme se s Prague Pride a organizací Jsme fér. Společně jsme z nápadu vytvořili celou kampaň – šlo tedy čistě o naši iniciativu, ke které jsme pak hledali vhodného partnera.

Nenasaditelný prsten symbolizuje rozdíl mezi manželstvím a registrovaným partnerstvím. Ještě před rokem a půl málokdo věděl, že mezi těmito dvěma instituty existuje více než 100 rozdílů. Registrovaní partneři naráželi na zásadní bariéry – nemohli mít společné příjmení, společné vlastnictví majetku nebo adoptovat biologické dítě svého partnera. Mnoho politiků ani veřejnost si tuto realitu neuvědomovala, mysleli si, že je vlastně to samé, jen tomu říkáme jinak. To ale není pravda – registrované partnerství rozhodně není totéž, co manželství, a to jsme chtěli ukázat právě Nenasaditelným prstenem. Ten obsahuje speciální, dokonale průhledné sklíčko, které znázorňuje zcela neviditelnou a velmi omezující bariéru bariéru. Na první pohled působí jako běžný snubní prsten, ale když se ho pokusíte nasadit, zjistíte, že to nejde – stejně jako manželství pro všechny nebylo možné.

Spolu s prstenem jsme vytvořili podrobnou studii, která obsahovala konkrétní právní rozdíly mezi registrovaným partnerstvím a manželstvím. Kampaň jsme poté prezentovali klíčovým politikům, včetně třeba Markéty Pekarové Adamové, a oslovili jsme také influencery. Cílem bylo vytvořit tlak na zákonodárce, ale také informovat veřejnost, která na politiky může působit. Podařilo se nám narovnat asi 70 % práv, i když samotné manželství pro všechny zatím neprošlo. Bariéra tedy stále existuje – možná jsme ji úplně neprolomili, ale aspoň jsme ji trochu napraskli. A to je velký krok vpřed.

Jak jste zmínila, do některých kampaní zapojujete i politiky. Jak těžké (či lehké) je oslovit je a přimět ke spolupráci?

Důležitým parťákem v tomto ohledu je nám vedení firmy. Máme v tomhle směru velké štěstí, protože podpora pro bono aktivit shora rozhodně není samozřejmostí. Oba naši šéfové – Jarda Malina, šéf komunikace, a Tomáš Varga, šéf celé skupiny – si uvědomují, jak důležité tyto kampaně jsou. Vidí nadšení, které pro ně lidé ve firmě mají, a podporují nás v tom, což je obrovská výhoda. Právě Jarda Malina sehrál klíčovou roli v analýze politické situace v rámci Nenasaditelného prstenu. Trvalo nám nějakou dobu zjistit, za kým jít, koho oslovit a kdy, aby politici byli ochotní se s námi sejít a bavit se o tématu. Tato přípravná fáze byla asi nejsložitější část celého procesu.

Jakmile jsme ale politiky oslovili – Ivana Bartoše, Markétu Pekarovou Adamovou, Víta Rakušana a další – vždycky nás rychle vyslechli a byli otevření setkání. Pomohlo i to, že manželství pro všechny bylo v té době hodně aktuálním společenským tématem. Měli jsme tak i dobrý timing, což je v kampaních klíčový faktor. Nakonec je to totiž vždycky o správném načasování a propojení několika důležitých dílků skládačky, aby všechno do sebe zapadlo, a kampaň měla maximální dopad.

Na těchto kampaních často spolupracujeme i s dalšími týmy v rámci Publicis Groupe, kdy v rámci našeho integrovaného přístupu Power of One propojujeme naše expertízy napříč skupinou, abychom doručili ty nejlepší výsledky. Obzlvášť úzce spolupracujeme s naší PR agenturou MSL Czech Republic, která nám velmi pomáhá právě s komunikací těchto CSR kampaní.

Předpokládám, že kampaň byla pozitivně vnímaná zejména u těch, kterých se osobně týkala. Jak ji ale vnímala ta část společnosti, která s tématem nemá osobní zkušenosti a může mít předsudky? Vyhodnocovali jste i tuto stránku?

Ano, s tím jsme určitě počítali. Před tím rokem a půl to bylo opravdu velmi polarizující téma – hodně se o něm diskutovalo a rozdělovalo společnost na dva tábory. Stejně tak i influenceři a politici, kteří se do kampaně zapojili, museli počítat s reakcemi z obou stran. Je také pravda, že ne všichni do toho chtěli jít. Nechci říct, že se toho lekli, ale i když s tématem osobně souzněli, mohli cítit jistou kontroverzi a obavy z reakcí svých followerů. A to naprosto chápu. Samozřejmě, jak politici, tak influenceři, kteří do toho s námi šli, dostávali negativní komentáře – stejně tak i my na našich agenturních příspěvcích. A to i přesto, že se pohybujeme v marketingové komunitě, kde jsem očekávala, že převažuje liberální hlas podporující rovná práva. Bylo pro mě překvapivé, že ne všechny reakce byly pozitivní. To nám ale jen potvrdilo, jak důležité je takové kampaně dělat. Pokud vyvolávají silné reakce, znamená to, že jsou stále potřeba a mají smysl.

A co Vaše další důležitá kampaň Chci souhlas? Jak vznikla?

Kampaň Chci souhlas vznikla ve spolupráci s Amnesty International, která nás oslovila s cílem vytvořit kampaň zaměřenou na problematičnost tehdejší definice znásilnění v Česku. Přiznám se, že dokud jsme se tím nezačali zabývat, vůbec jsem netušila, jak špatně a zastarale byla legislativa nastavená. Pro mnohé z nás bylo až šokující zjistit, jakým způsobem zákon znásilnění definoval ještě půl roku zpátky. Redefinici podepsal prezident až v červnu, ale už předtím jsme věděli, že toto téma bude společensky silně rezonovat. Proto bylo důležité správně načasovat kampaň – začali jsme ji s Amnesty připravovat s dostatečným předstihem, abychom mohli v pravý moment podpořit veřejnou debatu.

Celý problém byl v tom, že v České republice bylo znásilnění definované pouze přítomností násilí, nikoli absencí souhlasu. Pokud oběť „zamrzla“ – tedy nekřičela nebo nekladla fyzický odpor – zákon tento čin neuznával jako znásilnění. Muselo by dojít k explicitnímu fyzickému násilí, aby byl čin považovaný za trestný. A přitom čísla byla alarmující – až 80 % obětí sexuálního násilí „zamrzne“, protože jsou paralyzované strachem, a nejsou schopné se bránit. Tím pádem se na ně nevztahovala právní ochrana. To byl naprosto děsivý fakt, o kterém většina z nás vůbec netušila. Osobně mi z toho dodnes není vůbec dobře.

Od začátku jsme věděli, že k tomu chceme přistoupit tak, aby kampaň nebyla zaměřená proti násilníkům a násilí obecně. Chtěli jsme naopak oslovit širší veřejnost, normální lidi, kteří by možná někdy mohli překročit hranici souhlasu, aniž by si to uvědomovali. Nechtěli jsme moralizovat nebo strašit, ale probouzet empatii – povzbudit lidi, aby více naslouchali svému partnerovi a byli citlivější k jeho neverbálním signálům. Proto jsme se rozhodli pro sex-positive přístup – kampaň měla být pozitivní, moderní a vizuálně přitažlivá, aby oslovila hlavně mladší generaci. Vznikl tak koncept Chci souhlas, kde jsme natočili atraktivní a sexy spot. Hlavní myšlenka zněla: „Poznat, když to chce, je snadné. Ale dokážeš poznat, když to nechce?“ K tomu nás dovedly reakce při prvotním průzkumu. Často jsme se setkávali s tím, že nám lidé říkali: „Souhlas je blbost, přece poznám, když to chce,“ nebo „Nikdo nepotřebuje před sexem podepisovat žádný papír.“

My jsme nechtěli s těmito názory bojovat. Chtěli jsme říct: Ano, poznat, když to chce, je jednoduché. Ale otázka zní – poznáš, když to nechce? Buďte empatičtí, vnímejte náznaky od toho druhého. Tahle sex-positive kampaň měla velmi dobré ohlasy a pomohla získat desítky tisíc podpisů na petici. Spoustu jsme jich měli ještě před hlasováním ve druhém čtení ve sněmovně, pak probíhalo ještě hlasování senátu, a dnes už je znásilnění v Česku naštěstí definováno souhlasem, nikoli násilím. Nová legislativa zahrnuje i situace, kdy oběť „zamrzne“, pláče nebo je pod psychickým nátlakem.

Vyhodnocovali jste s odstupem času to, jaký dopad kampaň reálně měla? Je vůbec možné měřit to, zda si lidé před samotnou situací více uvědomují význam souhlasu?

Tohle je složitá otázka, protože některé věci se nedají přesně změřit. Monitorovali jsme sentiment okolo kampaně jak v digitálním prostoru, tak částečně i v offline prostředí. Výsledkem bylo, že přibližně 90 % reakcí bylo pozitivních. Mnoho lidí, včetně odborníků, ocenilo, že jsme se vydali jinou cestou – že kampaň není klasická antirape, ale oslavuje krásu konsensuálního sexu. Obrovské ohlasy jsme zaznamenali hlavně od mladých lidí, což bylo i naším cílem. Záměrně jsme kampaň stylizovali do estetiky blízké Gen Z a mladší generaci. Původně jsme do ní chtěli zahrnout i seniory, ale bohužel se nám nepodařilo najít dost odvážných lidí, kteří by byli ochotní se do kampaně zapojit. Přitom pro nás bylo klíčové, aby byla genderově, věkově i orientačně neutrální, proto jsme do ní zařadili různorodé páry – lesbické, gay, i polyamorní trojici. Ukazovali jsme sex ve všech podobách tak, jak ho známe – jako přirozenou a krásnou součást života. Celou kampaň jsme – včetně herců, Radima Střelky, režiséra Petra Dvořáka i fotografa Kubo Kríža – tvořili bez nároku na honorář. Myslím, že všichni odvedli neuvěřitelnou práci, a když vidíme ty krásné reakce, víme, že to za to stálo.

Jaké významné nebo známé osobnosti se Vám podařilo získat pro tuto i předchozí kampaň? Kdo byl ochotný se pod ně podepsat a aktivně je podpořit?

S ohledem na to, že všichni, kdo na kampani pracovali, do ní investovali svůj čas a energii zcela bez honoráře, bylo úžasné vidět, kolik lidí – včetně známých osobností – ji podpořilo. V případě prstenů se zapojili politici, které jsem už zmínila – Ivan Bartoš, Vít Rakušan nebo Markéta Pekarová Adamová. U kampaně Chci souhlas jsme měli významnou podporu influencerů, například youtubera Lukefryho, který kampaň sdílel hned několikrát, a také několika známých influencerek. Skvělé bylo, že tady jsme zaznamenali přirozenou odezvu mezi mladými lidmi na Instagramu. Kampaň se tam šířila organicky, lidé si ji sami sdíleli na profily, což se u běžných kampaní tak často nestává. Dokonce se stala tak populární, že nám lidé začali krást tištěné vizuály! (smích) Kampaň běžela v několika kinech a kromě toho, že se promítala na plátně, jsme umístili i postery do kliprámů na toaletách. Po nějaké době začaly kina volat do Amnesty s tím, že potřebují dotisky, protože jim postery mizí – lidé si je prostě brali domů. Nakonec nás tahle nečekaná reakce inspirovala k vytvoření limitované edice plakátů. Ve spolupráci s fotografem jsme připravili oficiální verzi, kterou si lidé mohli koupit legálně na e-shopu Amnesty International.

Jak obvykle měříte úspěšnost pro bono nebo CSR aktivit? Liší se nějak zásadně KPIs od těch, které se sledují obvykle?

U obou kampaní – prstenů i Amnesty – bylo hlavním KPI změna zákona. V jednom případě se podařilo dosáhnout 70% změny, v druhém 100%, takže z tohoto pohledu byly obě kampaně velmi úspěšné. Dalším důležitým aspektem bylo povědomí mezi lidmi, které můžeme měřit podobně jako u komerčních kampaní, což je velká výhoda. U všech našich kampaní vždycky sledujeme aspoň základní digitální analytiku – návštěvnost, prokliky, sentiment…

Je ještě nějaký výrazný projekt, který jsme mohli zaznamenat a o kterém byste nám mohla povědět víc?

Zmínila bych kampaň, kterou jsme dělali pro Penny a týkala se kurzů první pomoci. I tady jsme hledali citlivou hranici, jak široké cílové skupině připomenout, že to nejdůležitější, co pro své blízké můžeme udělat, je umět jim v krizové situaci pomoci. Každý den pro ně děláme spoustu věcí – uvaříme jim, vypereme, postaráme se o ně. Ale když přijde zdravotní krize, na ničem z toho už nezáleží. V tu chvíli je důležité jen jedno. Natočili jsme krásný spot s režisérkou Alicí Nellis, která citlivě našla rovnováhu mezi příjemným storytellingem a dramatickým momentem.

Penny nabídlo online kurz první pomoci zdarma – nejdříve svým zaměstnancům a poté i široké veřejnosti. Šlo o detailní videolekce, které byly opravdu užitečné – byť šlo o kurz „jen“ na dálku. Hned první den po spuštění kampaně servery spadly, protože se na kurz přihlásily desetitisíce lidí. Kampaň měla obrovský zásah a reálný dopad. Velkou roli sehrál také influencer Marek Dvořák, nejznámější záchranář na českém Instagramu, který pomohl kampaň dostat mezi lidi. Málo-který brand přichází s opravdu smysluplným a užitečným projektem, a právě proto se nám tato spolupráce skutečně líbila. Nešlo jen o marketing, ale o něco, co mohlo reálně zachránit lidské životy.

Co chystáte v nejbližší době?

Momentálně máme rozpracovaných několik projektů, které jsou nejen důležité, ale také křehké. Aby měly opravdový dopad, je klíčové správné načasování a spolupráce s vhodným partnerem – ať už jde o klienta nebo neziskovou organizaci. Jen tak můžeme zajistit, že výsledek bude v takové kvalitě, jakou chceme doručit. Jeden z těchto projektů navazuje na spolupráci s Amnesty International, která nás opravdu bavila. A protože spokojenost panovala i na straně Amnesty, momentálně s nimi chystáme další kampaň. Zatím nemůžu prozradit konkrétní téma, protože jsme teprve na začátku, ale bude to rozhodně něco aktuálního, co společnost otevřeně diskutuje. Další kampaň připravujeme ve spolupráci s neurochirurgy a jednou vynikající českou fotografkou. Jde o téma, které v Česku dosud nikdo neřešil, a přitom je pro pacienty naprosto zásadní.

Existuje nějaké CSR téma, které byste sama ráda někdy v budoucnu zpracovala? Co je pro Vás osobně v tomto směru důležité?

Myslím si, že největším problémem, který jako společnost řešíme, je polarizace – svět bublin, ve kterých se uzavíráme, a neustálé oddělování se od sebe navzájem. To je podle mě jedno z nejzásadnějších témat, které budeme muset v následujících letech intenzivně řešit, spolu s fake news nebo neschopností vést otevřený dialog. Už jsme se tím u nás několikrát zabývali, hledali různé způsoby, jak k tomu přistoupit, ale je to tak komplexní a složité, že zatím nemáme řešení, které by fungovalo. Přesto víme, že tahle témata jsou naprosto klíčová. Když sledujeme reakce na kampaně, a to i ty komerční, často vidíme, že negativní komentáře a nenávist pramení ze strachu. A u společenských témat je to ještě zřetelnější – mnoho lidí reaguje agresivně, protože mají obavy. Témat, která bychom mohli řešit nejen globálně, ale i přímo v Česku, je až děsivě moc.

Jste mentorkou několika vzdělávacích projektů v Česku i zahraničí. Co Vás na koučování mladých kreativců baví nejvíce?

V Česku, konkrétně v programu #HolkyzMarketingu, mám jednu mentee na tři měsíce, se kterou se pravidelně setkávám. Co mě na tom nejvíc obohacuje, je fakt, že ty dívky či dámy často pocházejí z jiného odvětví nebo se věnují jinému segmentu marketingu než já. Naposledy jsem například mentorovala někoho, kdo pracoval v e-shopu s knihami. Já o tomhle oboru mnoho nevím, ale ona ano – takže jsme si vzájemně předávaly zkušenosti, což bylo zajímavé pro obě strany.

Druhý program, kterému se věnuju, je LIA Awards, londýnská organizace, která propojuje mentory a mentee z celého světa. To mě baví hlavně proto, že se můžu bavit s lidmi mimo Českou republiku a poznávat, jak funguje reklamní trh v jiných zemích. Mentees jsou často mladší kreativci, ale ne vždy – věk tam není žádným omezením. Obecně věk v těchto iniciativách nehraje primární roli. Ani v českém mentoringu nejde vždy o mladší lidi – spíš o ty, kteří se chtějí potkat s někým z jiného oboru a sdílet zkušenosti.

Pak je tu ještě kurz kreativního ředitele, kde mám asi 30 účastníků – často lidí ve věku 40+. Jsou to buď ti, kteří se chtějí kariérně posunout, nebo je třeba jenom zajímá, jak efektivněji vést tým.

Co Vás osobně inspiruje? Kde berete stále svěží nápady pro velmi široké portfolio klientů z různých oblastí?

Řeknu, jak to mám já – a je možné, že to někdo má úplně jinak, a to je naprosto v pořádku. Co mně osobně i mému týmu funguje, je pravidelnost a systematický přístup ke kreativitě. Vidím, že se postupně zlepšuje způsob práce, efektivita a také schopnost rychle vymyslet nápad, který nás baví i o tři dny později. Protože láska k nápadům se v průběhu času mění – něco, co nám přijde skvělé první den, nás třetí den už zas tak nadchnout nemusí.

Kreativitu vnímám jako sval – podobně jako u sportovce, který se chce dostat na olympiádu, je potřeba ji neustále trénovat. Nemyslím si, že geniální nápad vznikne tak, že jen tak jdete okolo a najednou vás něco osvítí. Možná někdo takový existuje, ale já osobně kreativitu vnímám jako dovednost, která se dá vylepšovat. Proto máme ve firmě nastavený pravidelný proces, takový řízený dril, ale v příjemné formě: společné brainstormingy celého týmu, taková inspirativní sezení, kde si ukazujeme inspiraci ze zahraničí i úplně mimo obor – třeba z umění nebo žurnalistiky, zveme si zajímavé lidi – fotografy, dokumentaristy, sochaře, dabéry, herce, aktivisty, aby nám něco zajímavého povídali…

Ta správná kombinace pro trénink kreativity by podle mě měla obsahovat učení se nových věcí, pravidelnost a zpětnou vazbu k nápadům. Velkou výhodou je i to, že máme dva skvělé kreativní šéfy – Kostu Schneidera na Ukrajině a Andreje Tyukavkina, který působí na regionální úrovni. Můžeme s nimi konzultovat naše nápady, což je nesmírně cenné.

Kdybyste měla čtenářům poradit, co mohou každý den udělat pro rozvoj své kreativity a pozitivního myšlení, aby se posouvali dál a nevnímali jen každodenní rutinu, co by to bylo?

Kreativní myšlení znamená – pokud to zjednoduším – přemýšlet jinak. Hledat úhel pohledu, který není úplně na první dobrou. Něco nového, něco jiného. Někdy pomůže už jen to, že během dne uděláte něco jinak, než jste zvyklí. Může to být maličkost jít do práce jinou cestou, sednout si na jiné místo než obvykle, dát si dezert k obědu, i když si ho normálně nedáváte. Jediná jistota v kreativním procesu je změna. A právě ta vás může nakopnout. Když ale zůstanete v zajetých kolejích a nedovolíte si z nich vykročit, nic nového se pravděpodobně nestane.

Pokud by měl některý z našich čtenářů nápad na kampaň nebo chtěl pomoct řešit nějaké sociální téma, může se Vám ozvat?

Určitě, neustále hledáme nové podněty a témata – je to kontinuální proces, který nikdy nekončí. „Výběrové řízení na zajímavé nápady a spolupráce“ běží neustále, a rozhodně jsme otevření setkání a povídání.

Na českém trhu působí mnoho kreativních agentur zaměřených na marketing a různé typy kampaní. Jak vnímáte jejich spolupráci v oblasti pro bono a CSR aktivit? Mají agentury tendenci spojit své znalosti a dovednosti, aby společně vytvořily něco smysluplného, nebo spíše pracují samostatně? Vidíte snahu, aby reklamní trh ukázal, že dokáže spolupracovat na něčem pozitivním napříč celým odvětvím?

Určitě se to neděje tak často – reklamní trh je konkurenční prostředí, to je jasné. Co vnímám pozitivně je to, že se podporují mladé talenty, a to i ve spolupráci napříč agenturami. Například v soutěži Young Lions se někdy stává, že spolupracují dvojice kreativců z různých agentur. Členové našeho týmu se této soutěže účastní pravidelně a kromě toho, že se jim v ní daří, je především naplňuje právě tou CSR podstatou. Loni se našim mladším kolegům povedlo umístit se v českém kole hned v několika kategoriích mezi nejlepšími třemi soutěžícími dvojicemi. A dokonce dvojice ve složení Ondřej Šveda z naší PR agentury MSL Czech Republic a Lucia Krajčiová z naší kreativky Saatchi&Saatchi se probojovala až do světového finále v kategorii PR, kde byli globální porotou ocenění jako jedna z TOP 5 dvojic na světe. Určitá soutěživost je totiž pro kreativní proces zdravá – klíčové je, aby byla konstruktivní. I já s ní v rámci svého týmu pracuji. Nejde o to poštvávat kreativce proti sobě, ale o to, že vnitřní motivace přijít s nejlepším nápadem je vlastně správná. A přesně Young Lions je krásným příkladem toho, jak to může fungovat. Každý rok se zadává téma od neziskové organizace a mladí kreativci do 30 let mají 24 hodin na přípravu kampaně. Sejde se 30 návrhů, ze kterých se vybere zlato, stříbro a bronz – vítězný tým pak jede do Cannes, kde soutěží na mezinárodní úrovni. Právě tato soutěživost pomáhá ke skvělému výsledku – protože najednou máte 30 různých kreativních řešení, ze kterých si neziskovka může vybrat to nejlepší.

Děkujeme za rozhovor.