Čtvero ročních období v Gruzii

Text a foto Markéta Kousalová

Země plná kontrastů. Ať už přistanete na kterémkoli z mezinárodních letišť v zemi – Tbilisi, Kutaisi nebo Batumi, přivítá vás moderní budova, před kterou vás ale přepadnou toulaví psi, a na místo pobytu vás odsud dopraví často taxík, který by podle naší normy patřil maximálně na vrakoviště. Jeho řidič nejspíš bude působit poněkud nepřístupným a zachmuřeným dojmem, jakmile na něj ale vytáhnete gruzínský pozdrav „Gamardžoba, rogor khar?“ (Dobrý den, jak se máte?), objeví se první známky tání. Máte-li pak ve své slovní výbavě ruštinu, pravděpodobně se rozjede bodrá konverzace. Spousta zejména starších domorodců mě ze začátku překvapovala znalostí a oblibou České republiky. Tedy spíše Československa – postupně se totiž ukázalo, že nás většinou navštívili v roce 68. I tak si ale za svou státní příslušnost odnáším vždy plusové body.

Povaha Gruzínců dokonale zrcadlí bouřlivou historii jejich domoviny. Umí být vznětliví a hrdí jako divoké hory, které je obklopují. Umí vás ale taky adoptovat se vším všudy, protože jsou zvyklí si navzájem v nelehkých podmínkách pomáhat. Lidé z hor byli po staletí odříznutí od okolního světa a dodnes jsou více konzervativní a drží se svých tradic a zvyklostí urputněji oproti moderněji smýšlejícím obyvatelům velkých měst v nížinách. Většina příslušníků mé generace devadesátkových dětí vyrůstala ve všeobecném nedostatku elektřiny, základních komodit i možností vzdělání a zároveň má za sebou dva válečné konflikty. Možná proto žijí více přítomností a rozhodí je jen máloco. Rodina je pro Gruzínce alfou a omegou. Je to totiž právě ona, na koho se můžete spolehnout, nikoli sociální podpora státu. Gruzínci jsou velmi svérázní, ale také ryzí lidé, kteří si získali za tři roky mého tamního pracovního působení moje srdce. Poprvé jsem se do Gruzie dostala v lednu 2021 v době odeznívající pandemie. Kontrakt naší firmy měl z počátku trvat jen tři měsíce, nakonec ale zůstáváme dodnes. Díky tomu jsem měla možnost kousek po kousku objevovat zákoutí jako vystřižená z dobrodružných románů, nebo naopak ze vzpomínek na prázdniny u babičky.

Začala jsem jak jinak než v horách a v zimě. Nejblíže naší základně poblíž historického městečka Mtskheta je lyžařské středisko Gudauri, které se nachází na hlavním a vlastně jediném průjezdném tahu z jihu na sever, tedy na hranici s Ruskem. Klikatá cesta stoupající horskými průsmyky je plná děr a kamionů ze všemožných asijských zemí. Kvůli extrémům počasí bývá průjezd náklaďáků regulovaný a zejména v zimě se může řidiči snadno stát, že v koloně uprostřed pustiny stráví i několik dní. Do Gudauri to ale s offroadem vždycky nějak dojedete, a odměnou vám budou kilometry širokých a upravených sjezdovek s moderními lanovkami a skipasem ve velmi přijatelné cenové relaci, komfortní ubytování v nových hotelech, množství půjčoven lyžařského vybavení i občerstvoven s výbornými gruzínskými specialitami. Mezi nejoblíbenější patří khachapuri (něco jako pizza plná výtečného místního sýru sulguni), lobiani (totéž ve fazolovém provedení), ostri (řekněme hovězí guláš) a na spláchnutí džus z granátových jablek nebo, chcete-li, na zahřátí pravý gruzínský koňak.

Když už jsme načali téma gastronomie, musíme jednoznačně udělat zastávku u gruzínského vína. Každý domorodec vám řekne, že právě Gruzie je kolébkou vinařství. Tradiční víno se vyrábí (nejen) v oblasti Kakhetie metodou zrání v obrovských hliněných nádobách zvaných qvevri, které se zakopou do země a v nichž jsou vinné bobule i s peckami a kousky stonků. Díky tomu má takto vyrobené víno velmi specifickou chuť i barvu. Pokud se jedná o bílé víno, bude výsledný odstín zlatavý až jantarový. Mým favoritem je ovšem víno červené, dovoluji si doporučit zejména odrůdu Kindzmarauli. Degustaci u některého z místních producentů vína byste na cestě po Gruzii určitě neměli vynechat.

Jaro bývá větrné. Od Černého moře směrem k Ázerbajdžánské hranici se táhne celou zemí údolí, kterým prostě a jednoduše „táhne“, a po zimě to vypadá, jako by se celá země ponořila do padesáti odstínů béžové. Proto právě na jaře potkáte nejméně turistů… I toto roční období ale má své kouzlo. Právě na pozadí ošlehané a holé krajiny vynikne růžový kvítek ohlašující nadějnou změnu. Mě jarní vítr zavál do skalního města Uplistsikhe. Sídliště ze 6. st. n. l. vytesané do skály se nachází poblíž města Gori – rodiště nechvalně proslulého Josifa Vissarionoviče Džukašviliho alias Stalina. V Gori najdete dokonce i jeho poněkud kontroverzní muzeum nabízející hrnečky i magnetky s portrétem diktátora. Ale zpět ke skalním městům. Podobných komplexů se v Gruzii nachází hned několik, ať už je to Vardzia u hranic s Tureckem anebo klášter David Gareji v polopoušti blízko Ázerbájdžánu. Gruzie byla jedním z prvních center křesťanství v jeho ortodoxní (pravoslavné) formě. Proto zde najdete nespočet kostelů a kostelíčků a také stále fungujících klášterů. Díky neustálým nájezdům muslimů z Ázerbájdžánu či Turecka a Íránu stavěli Gruzíni své kostely a kláštery na nedostupných místech. Často byly opevněné a plnily tak i funkci útočiště. Genius loci je nepopsatelný, zejména proto, že i kostel z 10. století je často bez přestávky využívaný dodnes, a to jen s drobnými úpravami. Přítmí, zlaté ikony, vůně kadila a voskových svíček a pokud máte štěstí, tak i mnohohlasý zpěv mnichů, jsou zárukou husí kůže. Tato místa si zachovávají svou autenticitu věkům navzdory i proto, že jsou stále aktivní, nejsou to jen atrakce pro turisty. Gruzínci jsou hluboce věřící lidé a církev má v zemi velký vliv.

Léto se nese ve znamení vysokých teplot v okolí hlavního města Tbilisi dosahujících klidně i 36 °C. Proto je v tomto období ideální čas na návštěvu vysokohorského regionu Svaneti, který nabízí nespočet treků různých délek i obtížností. Velmi oblíbená je trasa mezi centrem oblasti, městečkem Mestia, a osadou Ushguli, kterou domácí hrdě označují jako „,nejvýše položenou vesnici v Evropě“. Do Ushguli můžete dojít pěšky za 4 dny, aniž byste s sebou museli vláčet přemíru potravinových zásob či stan. Přespat a najíst se je možné ve vesničkách po cestě. V oblasti se nachází také ledovce, ke kterým se můžete přiblížit doslova na dosah ruky. Uslyšíte praskání a dunění tajícího ledu, které vás nenechá v klidu. Pokud nejste zdatní chodci, můžete se s místními domluvit i na odvozu autem. Zážitek je to neméně dobrodružný. Nebojte se ale o ceně smlouvat (tvrdě)! Impozantní vrcholky dosahující výšky okolo 4 tisíc metrů, staleté kamenné věže koshki, vlci a medvědi, pálenka z vína chacha… Nezapomenutelné zážitky zaručeny!

Region Svaneti spojuje s hlavním městem letecká linka provozovaná – světe div se – českými letadly kunovické výroby L-410 Turbolet. Letenku je ale poměrně obtížné sehnat, protože linka je neustále vyprodaná. Další alternativou jsou takzvané marshrutky. Marshrutka je v podstatě jakékoliv menší nákladní vozidlo podomácku přestavěné na minibus s v podstatě neomezenou kapacitou cestujících. Tato vozidla zajišťují levnou dopravu napříč celou zemí, zejména v horách je to ale adrenalin.

Podzim jsem si nechala na závěr, je to totiž mé nejoblíbenější období. Barevný kabátek, do kterého se Gruzie umí zahalit, je naprosto neuvěřitelný. Vezmu vás s sebou ještě na jeden výlet do hor. Tentokrát spolu budeme hnát stádo koní z horských pastvin regionu Tusheti. V Gruzii se můžete stále setkat s tradičním pastevectvím, ať už se jedná o ovce, krávy anebo koně. V létě se pasou na vysokohorských loukách a začátkem října nastává velká migrace stád směrem do zimovišť v údolích. Sedím na malém podsaditém hnědákovi Sheitanovi s jizvou na nose. Tito koníci vás neohromí svou krásou či ušlechtilostí, ale především svou nevídanou odolností, houževnatostí a vytrvalostí. Sheitan mě jistým krokem převeze přes obávaný průsmyk Abano (2 826 m) a dále po cestě označované za jednu z nejnebezpečnějších na světě. Hustě prší a moje kvalitní pohorky s membránou a outdoorová pláštěnka už dávno prohrály svůj boj. Zuby mi cvakají, a přesto vidím gruzínského baču v plátěných keckách a roztrhané šusťákovce kráčejíc se svými ovečkami pomalu vpřed, jako by se ho nepřízeň počasí vůbec netýkala. Tito lidé jsou stejně tvrdí jako krajina, která je jim domovem. V údolích ženeme stádo vesnicemi, auta troubí, všeobecná dopravní situace se nedá popsat jinak než jako totální chaos, a přece jsem já jediná, která vypadá vyvedená z míry. Naším cílem jsou nekonečné pláně národního parku Vashlovani. Po šesti dnech a cca 260 km putování v kozáckém sedle se před námi otevírá výhled na unikátní ekosystém Vashlovani, který místy připomíná americkou prérii anebo kaňony divokého západu. Další tvář planety Gruzie.

Je ještě spousta míst, která jsem nezmínila, byť jsou naprosto kouzelná. Přichází ale čas se rozloučit, a to uděláme v hlavním městě Tbilisi. Tam se dokonale prolínají pozůstatky orientálního vlivu s gruzínskými tradicemi. Najdeme tam sirné lázně údajně staré jako město samo, bezpočet pravoslavných kostelíků, charakteristické domy s překrásně vyřezávanými balkónky i ošumělou melancholii obyčejných obytných čtvrtí a sovětských paneláků s všemožnými přístavky a přístavbami. A na to všechno hledí z kopce Sololaki nad středověkou pevností Narikala socha Matky Gruzie, která v jedné ruce drží víno, jímž vítá přátele, a ve druhé meč, jímž hrozí všem ostatním.

Nakhvamdis Sakartvelo! Nashledanou, Gruzie!