skip_main skip_menu

6. 12. 2021

Jedinou jistotou je nejistota

To tvrdí architekt David Chmelař, člen studia Chmelař architekti a autor řady významných staveb v Praze, severovýchodních Čechách i v rodném Hronově. K architektuře tíhnul od dětství a už na střední škole přicházel s neotřelými nápady. Jak vnímá důležitost komunitních prostor, budoucnost nájemních bytů a rozvoj komplexu DOCK? Na to jsme se ho zeptali v exkluzivním rozhovoru.

Sedíme spolu v prostorách kanceláří, které jsou součástí lokality DOCK. Vy sám jste v těchto místech zanechal velmi výraznou stopu, jak se díváte s odstupem času na to, co zde vyrostlo?

Z toho, co se stalo s DOCKem, mám obrovskou radost. Když jsme sem před dvanácti lety přijeli, byly tady jen hromady suti a zbourané haly. Tehdy jsme začali stavět DOCKy Východ, které byly takovým začátkem projektu. Jelikož bydlím v Karlíně, tak tady velmi často běhám přes stavidlo a mám vždy velkou radost, jak to tu žije, jak je areál zarostlý zelení a jak přirozeně se zapojil do okolní krajiny. Těší mě jakýkoli pohled na DOCKy, třeba když jsou zalité mlhou nebo když zapadá slunce. Právě tato část města je k nepoznání, fantasticky prokoukla. Klobouk dolů před Omarem a jeho týmem, co se jim tady podařilo za ty roky vybudovat.

Jak vnímáte jemně odlišnou architekturu dle etap a vlivem času?

To, že se zde propisují různí autoři, je velmi dobře, protože právě různorodost místu dodává určitý punc, drží měřítko. Vemte si pro srovnání třeba sídliště typu Chodov či Řepy. Podle mě je chyba si myslet, že lpět na jakési “korporátní identitě” je správné. To nemůže nikdy fungovat. U takového typu projektů už a priori cítíte, že developer chtěl na něčem ušetřit - na architektech, na materiálu… A to není fér, protože lidé za takové bydlení platí v podstatě stejné peníze. Myslím si, že investovat do něčeho, co mě podvádí, není dobré. Na DOCKu se mi líbí, že tu nacházíte odlišná zákoutí, tu velkou pestrost si užívám.

Říkáte, že u developerů je důležitá velkorysost, cituji přesně: „Je důležité, aby i lidé v top managementu věděli, že stavba musí mít přidanou hodnotu.“ Jakou přidanou hodnotu vnímáte právě u nás?

Zde se nechtělo z území vyhmotit maximum, všechny budovy mají měřítko příjemné pro bydlení. Vydařila se bariéra z administrativních budov, jejichž úloha není jen nabídnout co nejvíce metrů čtverečních, kde sedí lidé zavření v klimatizovaných místnostech, a když odpoledne vyjdou ven na čerstvý vzduch, jsou z toho omámení. Administrativní budovy v DOCKu mají velkorysé terasy, které krásně sjíždí do řeky, mají super výhledy a budovy jsou i větratelné.

Přidaná hodnota je tvorba charakteristických prostor, které jsou autentické a nemůžete je zažít na jiném místě. Genius loci místa, kde ze zelené louky vyrostlo něco neopakovatelného. Zde na každé etapě pracovala odlišná architektonická studia, a tím se docílilo určitého „patchworku“, který ve výsledku velmi dobře funguje.

Jedním z dalších projektů, na kterých jste se společností CRESTYL spolupracoval, byl rezidenční projekt Neugraf, který je mimochodem aktuálně v prodeji. Jakou přidanou hodnotu byste vyzdvihl v tomto případě?

U Neugrafu jde také o probuzení k životu zanedbaného území brownfieldu po tiskařských závodech a zdevastovaného místa po stavbě Strahovského tunelu. Byl to v podstatě squat. V místě bylo zázemí stavby, jež se kultivovalo pomocí společnosti Satpo, která vystavěla tři projekty Sacre Coeur. A teď na to navázal Neugraf, který do místa hezky vrací urbanismus Smíchova tím, že uzavírá blok, navazuje na původní blokovou zástavbu. Nebude to už jen továrna, kam lidé přijedou a odjedou. Vzniká tu místo, kde budou lidé žít. A ta proměna je neskutečná.

U Neugrafu je jedno specifikum, a to je myšlenka komunitních prostor, která zatím není u českých projektů běžná...

To je zásluha osvíceného investora, který je ochoten financovat společné části domu, i když mu to nikdo nezaplatí. Lidé mají v Neugrafu svůj soukromý prostor na střeše, ve dvoře, v suterénu mají wellness – to vše jsou místa, kde se mohou setkávat se svými známými zvenčí i z domu. Vzniká interakce a sociální kontakt. Myslím, že měřítko tohoto projektu je na horní hranici toho, kdy jsou lidé schopni se ještě poznávat a tvořit komunitu. Kdybychom navázali na urbanistu Jana Gehla, ten má spočítané, do jakého počtu lidí jsou schopni ještě vytvořit společenství, při setkání se poznávat. Na to je třeba při plánování urbanismu myslet a vytvářet různé meziprostory a spolčovací plochy. Myslím, že to v Praze je pionýrská věc, my se to snažíme klientům v nových projektech nabízet, ale samozřejmě je nutná ta osvícenost. Aby lidé cítili, že netvoří jen hmotu, která se má prodat a přinést zisk, ale že vytváří město, život.

blog_Chmelar3

Jak moc se mění trendy, nebo spíše nároky na bydlení v době, kdy je kvůli covidu velkým fenoménem home office? A jak ovlivňuje vizi architekta i developera životní styl mileniálů?

Myslím, že je zatím brzy dělat generální závěr z toho, co pro nás znamenala pandemie i ve vývoji stavebnictví. Stavebnictví je něco jako parník, jede setrvačností... A jelikož vytváříme budovy na desítky let, některé na stovky let, tak předpokládáme, že vydrží, a je tomu uzpůsobený i materiál. A to vše vyžaduje k dosažení jistou energii, čas a postupy. Do toho teď přišel celosvětový podnět, který ve velkém ovlivnil cenu realit. Lidé si začali kupovat chaty, chalupy a nejspíš to bude mít vliv i na dispoziční řešení bytů. Budeme více přemýšlet nad tím, kde vytvořit kout pro telefonování, kde vznikne prostor pro práci, protože se ukázalo, a je to pozitivní, že spousta povolání se dá dělat na dálku. Musíme na to dbát a ta místa zdůrazňovat. Není novinkou, že má někdo doma svou pracovnu, teď spíše vzrostla poptávka po terasách, po balkonech, což má návaznost. Lidé více přemýšlí o okolním prostředí.

To je ale určitě dobrý trend...

Ano. A proto moc nerozumím tomu, když někdo bydlí v domě v nájmu a dívá se na zaplevelený dvůr. Osobně mám totiž rád zahradničení, tak bych předpokládal, že pokud tam jsou například lidé v důchodovém věku, tak si ten prostor vyplevelí, vykosí a mohou si tam například postavit lavičku, když je to součást jejich bytu. Doufám, že se pandemie projeví nejen na spotřebě, ale i na tom, že lidé budou investovat více energie do svého okolí. Jsou místní skupiny, například Karlín a Letná, které to ví a své prostředí kultivují. Například upravují rabátka okolo stromů, i když je to často spíše lidová tvořivost a chtělo by to nějakou štábní kulturu, kdy by byla celá ulice upravená v jednotném stylu. V Upper East Side, největší a nejluxusnější čtvrti New Yorku, mají v každém rabátku tulipány, které nejsou znečištěné od zvířat, jsou oplocené, a ta ulice je hned krásná.Takže se těším, až se lidé naučí, že domov není jen místnost, kde se lze opevnit. U nás máme fobii z toho, že nás někdo uvidí. Dům musí být ideálně za Prahou, zakrytý tújemi a betonovým plotem, aby tam nikdo nekoukal. Považuji to za hloupost a sobeckost, jedinec není nic, vše je o skupině.

Když stavíte rezidenční budovy, myslíte na životní styl generace 20+, která má pocit, že zde vlastně ani žít nemusí a může se stěhovat? Nomádství je pro ně asi přirozenější než pro nás.

Já myslím, že tomu bohužel napomáhá dnešní doba, kdy se nemovitosti dorovnávají do západních cen. Nemovitosti v centrech vlastní jen hrstka rodin nebo firem, které mají majetek, a zbytek si je pronajímá, což je trend a je to asi dobře. Já si nemyslím, že je normální, aby měl každý vlastní byt, nejde to zajistit. Ve Švýcarsku jen pár procent nemovitostí vlastní soukromníci a zbytek si je musí pronajímat. Na základě toho ale mohou být lidé flexibilní, tolik se neuvazují a neschvátí je hypotéka. Když se rozvedou, je problém, že nejsou dva platy, ale jeden, a co s tím bytem pak. Situace je pak plná zbytečného stresu, kdežto když mají pronajatý byt, tak si pak jednoduše pronajmou dva menší. V tomto duchu je třeba přemýšlet i v našem oboru, potažmo v developerství. Více projektů bude mít nájemní byty. Větší pohodlí a servis znamená vyšší nájmy a takové byty se budou nacházet v určité části města. I když je prolínání nejlepší, tak přesto bude bydlení v centru vždy jen pro hrstku lidí, kteří si to mohou dovolit. Ale například zde v okolí je spousta území, která se dají zastavět, a jde to udělat chytře, aby se lidé prolínali, pracovali tam i bydleli. Pro město to bude to nejlepší. Takže ideálně více investovat do urbanismu.

blog_166A0198

Má se developer, potažmo architekt, přizpůsobovat trendům trhu, nebo je lepší pracovat s konzistentní vizí?

Nejde to dělat jen podle průzkumu, tak jako dělal Babiš politiku. Například green deal je v principu správně, ale nesmí se to přehnat. Musí se myslet na celek, na všechny. Být trochu komunista, ale ne v tom pravém slova smyslu, ale v tom, ať jsou všichni standardně zajištění. Svoboda není o tom, že si můžu dělat, co chci, ale že ctím všechny okolo sebe.

Jak osobně následujete nároky doby? Pouštíte si je k tělu?

Reagovat na prostředí je základ. Někdo se mě na přednášce zeptal, jestli už se nemusím vzdělávat, zda jsem dosáhl maxima. Nedosáhl a nikdy nedosáhnu. Musíte být pořád ve střehu, stále přichází nové impulsy a technologie, všechno se vyvíjí a mění a nelze ustrnout. Je třeba sledovat vývojové fáze, ať už ve stavebnictví nebo nějakých myšlenkových postupech a vlastnických věcech. Nikdo nezastaví to, že si lidé nebudou moct dovolit hypotéku, protože bude moc drahá. Blíží se situace, že hrstka bohatých bude pronajímat bydlení, a na to nelze než reagovat. Musíte to vzít jako fakt, to je zadání. Není to negativní, ani pozitivní, tak to prostě je.

Co si představíte pod spojením „teplo domova“? Co vnáší teplo domova do vašeho bydlení?

Teplo domova? Vůně jídla, teplo a že jsem tam s lidmi, které mám rád. To je domov.

Je o vás známo, že se angažujete ve zvelebování veřejného prostoru i v Hronově, kde jste vyrůstal. Cítíte se jako patriot? Co Vás táhne zpátky domů?

Určitě se cítím být patriotem. Jsem z malého města a mám to tam rád, ta krajina je nabíjející. Máme tam rodiny, manželka je ze stejného města, takže se tam rádi vracíme. Jsme v prostředí, ve kterém jsme vyrostli, které je pro nás přirozené, bereme ho tedy jako domov. Takže se vracím domů, ale samozřejmě si uvědomuju, že to místo má i své limity. Že to prostředí není někdy tak inspirativní jako město. Ale mně se líbí, že si můžu vybrat, že když je toho na mě někdy někde moc, tak můžu jednoduše přejet. To střídání okysličuje.

Na jaké místo nebo stavbu byste nás upozornil, kdybychom chtěli vyrazit do oblasti Hronova? Co stojí za vidění?

V rámci Dne architektury jsem dělal průvodce po Hronově, takže můžu dodat seznam (smích). Severovýchodní Čechy jsou pěkné svou prvorepublikovou architekturou, kterou tam přiváželi místní podnikatelé a továrníci. Když bych zmínil nejdůležitější stavby, tak opravený Novoměstský zámek od Jurkoviče. Rodina Bartoňů pozvala Otakara Novotného a další z bratrů si nechal postavit takový městský palác, velkorysý, krásný. Dnes je to současná knihovna v Náchodě. Tuším, že jejich otec si postavil vilu s Pavlem Janákem, a tyhle jména se tam objevují, protože když to fungovalo, tak si od nich nechali postavit bytové domy v centru Náchoda. Hronov má i vilu od Heinricha Kulky, který byl spolupracovník Adolfa Loose. Čili v Hronově je vila, která má stejný round plán jako Müllerova vila v Praze na Ořechovce. Což byste tam vůbec nečekala. V Hronově se narodil Jindřich Freiwald. Je paradox, že udělal dům přímo naproti mého bydliště v Karlíně. Líbí se mi, že koukám na dům hronovského rodáka. Stavěl i pro Českou spořitelnu, takže je plno měst, kde mají divadlo nebo spořitelnu od Freiwalda. To je rozhodně to nejlepší, co bych z Hronova vypíchnul. Dále tam jsou soudobí architekti. Na to, jak je to malé městečko, tak máme interiér roku od Josefa Mádra, spolupracovníka Ivana Kroupy. Je to bowling s kulatými okénky ve tvaru koulí, který je celý obložený nařezaným betonem. My jsme se snažili přispět, udělali jsme zimní stadion, náměstí, park.

Kdy jste poprvé začal nad architekturou přemýšlet jiným než běžným způsobem?

To ani nevím (smích).

Tíhnul jste k ní už v dětství?

To ano, byl jsem takto postižený už jako dítě, soutěžil jsem i se Studiem Kamarád. To bylo poprvé. Velice mě tehdy zaujal seriál, kde měli proužkovanou lavici a ta se táhla prostorem jako had. To mám stále v hlavě. Pak jsem byl s příbuznými na hradě, kde byla od Jože Plečnika taková nekonečná zamotaná mříž. Pak ještě byly takové ty čokoládky, dlažba z 1. republiky v Náchodě na pěší zóně. Ono to fakt vypadá jako tabulky bílé čokolády. Tak to byly první vjemy, netuším, kolik mi mohlo být, ale říkal jsem si, že to by mě mohlo bavit, a pak jsem si začal navrhovat svoje domy. Takže mám štos různých skic. Také jsem byl hodně zatížený na to, když přišlo něco ze zahraničí, jelikož zde bylo za totality vše šedé. Třeba katalog z Ikei nebo Quelle, z toho jsem byl šoku. Různě jsem to pak překresloval. Používal jsem všechno, co bylo barevné, protože tady nic barevného nebylo. A pak ještě populární magazíny o bydlení – Schöner Wohnen. Nebo katalogy aut z Ameriky, ta auta byla vždy focená před nějakým domem. Takže jsem si navrhoval domy pro sebe, měl jsem pár zpracovaných parcel v Hronově (smích). V prváku na střední škole jsme se pak učili kótovat a já jsem přišel s tím, že bych tu dispozici chtěl udělat kulatou. A ti učitelé byli v šoku, neboť jsem udělal kulatou koupelnu a oni mi nedokázali poradit, jak to mám okótovat. Další projekty jsem dělal tak, že jsem je konzultoval v ateliéru Tsunami. Pak jsem šel na vysokou školu, už v prváku jsem začal stavět první dům pro klienta, takže to byl začátek mé firmy.

Je podle vás profese architekta postavená více na daru od boha, nebo je to o řemeslu, píli a úsilí?

Kdo je úspěšný, vám řekne, že píle a úsilí je to nejdůležitější. Pak ale hraje svou roli talent, který toho člověka vypíchne z davu. Dokáže to dělat plno lidí, ale aby to byl nadstandard, už tam musí být něco navíc. Náš obor je daný tím, že to není úplně umění, ale není to pouze technický obor, co se dá naučit podle nějakých tabulek jako statika nebo technické zařízení budov. Je v tom půlka technického a půlka uměleckého a musíte být opatrní, aby něčeho nebylo více, protože pak to je znát. Když je někdo více umělec, tak mu domy nedrží pohromadě a špatně stárnou, protože detaily nejsou tak pevné, aby obstály. Takže kvalitní domy vznikají z dokonalého vybalancování mezi uměním a technikou. Já naši práci přirovnávám k režii. Režisér musí znát profese lidí okolo, ale sám je vlastně nemůže umět a jen je organizuje a snaží se je zapojit do celku, aby došel ke své vizi. Je potřeba velká představivost, ta musí být vrozená, a dále schopnost najít způsob, jak svou vizi lidem okolo předat. Vlastně ani nemusíte umět kreslit, ale je velká výhoda, když umíte takto sdělit myšlenku. Je to nejrychlejší a poměrně zásadní možnost prezentace toho, co máte v hlavě. Dále musíte mít dar někoho přesvědčit, aby to zaplatil, jelikož mu to přináší něco navíc.

Je nějaká stavba u nás, u které cítíte fascinaci, která se Vám jen tak neomrzí?

Těch je celá plejáda. Oranžerie od Evy Jiřičné, pak samozřejmě úpravy Plečnika na Hradě, Müllerova vila. Tohle mě z patra napadá. Když jsem byl na vysoké škole, tak jsem oranžérii kreslil a docela se u toho zapotil (smích).

Máte svůj vzor, nebo vzory, někoho, kdo vás dokáže svou prací naprosto odzbrojit?

No jasně. Samozřejmě duo Herzog a de Meuron, Rem Koolhaas, ateliér MVRDV, Japonci Kazuyo Sejima a Ryue Nishizawa. Ale vedou Holanďané, ti jsou v urbanismu daleko před všemi. U nich je to vyvolané tím, že bojují s vysokou hladinou moře. Musí hodně přemýšlet nad tím, jak to udělat, aby jim území voda nezatopila a aby s ní uměli pracovat. Mají to velice dobře technicky promyšlené z mnoha důvodů. No a dále třeba Eva Jiřičná, pro ni mám slabost. První, co jsem na střední škole objevil, bylo její skleněné schodiště, z toho jsem byl úplně vyřízený. Jak pracuje se sklem, ocelí, její pavučinkový vzor...

blog_Neugraf-092021-04

Čím byste byl, kdybyste nebyl architektem? Co jiného by Vás bavilo?

Možná navrhovat oblečení. Módu. Ale určitě něco navrhovat, kreslit. Nebo malovat. V důchodu mám i vymyšlený ateliér za domem. To by mě bavilo. Něco výtvarného, i sochy třeba.

Co byste poradil studentům, pro které můžete být vzorem?

Vzorem (smích)? To je těžké. Asi pokoru. Nejprve odkoukat, jak kdo pracuje, a nemyslet si, že jsem chytřejší... Velké sebevědomí je dobrý stimul, který pomáhá se odlišit a pokračovat. Je ale dobré od začátku vědět, že vůbec nic neumím, a s tím pracovat, abych byl schopen se něco naučit a něco umět. Protože když mladí přijdou a myslí si, že jsou machři, protože vyhráli nějakou soutěž, tak opravdu nejsou. Je to řemeslo, které je potřeba se naučit. Vždy jde poznat, když tam to řemeslo není. Vůbec nebyly špatné středověké dílny, kde se lidé učili nejprve udělat ruku, potom drapérii... U budov je to stejné, je třeba začít interiérem, navrhnout třeba skříňku, byt, pak nějaký domek, pak větší dům. A cítit, který materiál k sobě patří, aby to nebylo jenom gesto. Můžu udělat dům z papundeklu a ten po první zimě navlhne. Je to dobrý efekt, časopis to otiskne, neboť je to něco nového, ale pro mě je to jen gesto. Je třeba se prostě s pokorou naučit, že cihla stojí určité peníze a jen někdo si ji může dovolit. Když někdo chce dům z pohledového betonu, tak si říct: „Opravdu má být rodinný domek z pohledového betonu? Jen proto, že jsem to viděl na obrázku v časopise? Chci to za každou cenu?“ Vlastně to pro ty lidi není vůbec důležité. Ale to začnete vnímat postupem. Přebujelé sebevědomí k mládí patří, ale občas může limitovat.

Děkujeme za rozhovor.