Diagnóza Dolomity

Text a foto Robert Bazika, cestovatel a průvodce CK Kudrna Brno

500 km z ČR | 5000 km2 údolí a hor | 3343 m n. m. dosahuje nejvyšší vrchol | 100+ zajištěných cest „via ferrata“ | 2 kopečky zmrzliny Malaga nezbytné

V Alpách najdeme vše od zasněžených ledovcových masívů přes skalnaté hřebeny až po zelení porostlé kopce. A PAK JSOU TADY DOLOMITY, jejichž mimořádnost je patrná na první pohled. Labyrint bezpočtu rezavě oranžových věží dekorujících velkolepé vápencové pyramidy dělají spolu s pohnutou válečnou historií z Dolomit hrdou dámu, kterou musíte alespoň jednou za život navštívit.

Severní branou do tohoto horského regionu může být malebné městečko Dobiacco, které ovšem většina místních obyvatel nazývá od dob rakouského mocnářství Toblach. Však také od první světové války jsou zde dva úřední jazyky – němčina a italština. V centru Dolomit kolem Cortiny d‘Ampezzo však původní obyvatelé, příbuzní švýcarských Rétorománů, údajně stále částečně hovoří velmi odlišným domorodým nářečím. V obou zmíněných městech spatříte za okny domů malované vázy, panenky či všudypřítomné truhlíky květin, někdy až přebujelý „muškátový mor“. Kouzlo Cortiny podtrhuje pěší zóna tísnící se kolem hotýlků, restaurací a outdoor shopů. Nesmíte minout legendární hotel De La Poste z počátku 19. století, kde prý bydlela i císařovna Sissi. Určitě si dejte aspoň dva kopečky zmrzliny Malaga s rozinkami naloženými v likéru Amaretto (ta mě vždycky totálně „rozšroubuje“) a poseďte i v místním kostele, jehož útlá věž dominuje celému údolí. Kupodivu zde není chladno. Nemohou za to voňavé plamínky svíček, spíše jižní středomořské klima. Často se stává, že o kousek výš v rakouských Alpách je zima a leje, zatímco tady si užijete celý týden sluníčka.


Železnou cestou necestou

Po olympiádě roku 1956 místní začali ve velkém zpřístupňovat okolní horské věže a vrcholy, přičemž logicky využívali původní vojenské chodníky z první světové války. Příkré horské pěšiny, skalní galerie a tunely vystřílené dynamitem i vzdušné vertikály se zbytky dřevěných žebříků a konopných lan znovu ožily, aby se proměnily v odvážné výstupovky, zajištěné ocelovými lany, kramlemi a žebříky. Železná cesta – via ferrata – byla na světě. Postupně v Dolomitech vzniklo na sto zajištěných cest, od těch, které zvládne každý s použitím „přidržovacích“ lan, až po náročné, několikahodinové výstupové trasy, které mohu doporučit jen zkušeným „ferratistům“, pochopitelně s kompletní ferratistickou výbavou. Dolomity se bez nadsázky staly Mekkou tohoto adrenalinového sportu. Z vlastní zkušenosti vám mohu odpřisáhnout, že jsou to právě via ferraty, které zcela zásadně umocňují výjimečnost těchto hor, a pro mě jsou magnetem, jenž mě sem stále přitahuje. Můžeme o Dolomitech mluvit hodiny, ale ten pocit, kdy lezete exponovanou stěnou jako pavouk, to spojení všemi smysly mezi vámi a každým skalním stupem a chytem, ty hodiny dřiny, kdy se svět zúží jen na soustředěné vnímání každého vašeho pohybu, ta dokonalá iluze pravého horolezení, to je to nezbytné k pochopení Dolomit.

Tři tisíce v nohách

Ani turisté pěšáci zde nebudou ochuzení o paletu skvělých zážitků. Je libo si posunout svůj výškový limit a zdolat „nejsnazší“ třítisícovku? Pyramidální vrchol Piz Boe (3152 m n. m.) je posazený na jedné z nejmasivnějších stolových hor Dolomit, kterou znají zejména lyžaři díky populárnímu výletnímu okruhu Sella Ronda. Ze silničního sedla Passo Pordoi vás k němu na první stanoviště vynese lanovka až do výše 2950 metrů. Odtud budete na kafíčku na vrcholové chatě Rifugio Capanna nejpozději do dvou hodin. A pokud si chcete vychutnat tu nádheru večerního ticha, výhledy na ledovcovou nejvyšší horu Dolomit (Marmoladu se 3433 m n. m.), západ slunce i svítání, můžete si v nejvýše položeném ubytování v Dolomitech objednat i nocleh. Vřele doporučuji, avšak až po pár dnech horské aklimatizace.

Historie, kam se podíváte

Pohnutou historii první světové války, která je v Dolomitech prostoupená úplně vším a vnímáte ji téměř na každém kroku, nejlépe poznáte na stezce Galleria dell Anticima. Začíná pod vrcholem Lagazuoi, kam vás opět vynese lanovka, a je téměř celá vedená labyrintem válečných tunelů dolů do sedla Passo Falzarego. Komu by to nestačilo, může pokračovat turistickou trasou k možná nejfotogeničtějším věžím Cinque Torri. Zde najdete původní zákopy, rekonstrukce vojenských pozic, techniky, ubikací i lazaretu. Padesát kilometrů jižně od Cortiny d‘Ampezzo se nad městečkem Longarone nachází hluboké údolí Vajont. Nad ním nejdete horskou vesničku Erto, snad nejkouzelnější v celých Dolomitech. Působí jako orlí hnízdo, kde se mezi krásnými kamennými domky sotva najde místo na šíři automobilu. Nikde žádní turisté, jen kavárnička s levnou a výbornou kávou.

Tři štíty Lavaredské

Bezesporu nejatraktivnějším výletem v Dolomitech je okružní trasa kolem majestátních věží Tre Cime di Lavaredo, od horské chaty Auronzo k chatě Dreizinnenhütte a zpět. Celodenní túru si můžete okořenit ferratovým výstupem na válečný post věže Toblinger, nebo ještě pokračovat tunely a balkóny vystřílenými ve skále až na vyhlídkový vrchol Monte Paterno. Odtud budete mít věže Tre Cime i celou východní část rozervaných dolomitských štítů jako na dlani. Jen jedno doporučení. Nejezděte sem o víkendu, zvlášť v srpnu, v době italské dovolené. Ušetříte si fronty na všech frontách. A až pojedete dolů, nezapomeňte se stavit u skvostného jezera Misurina. Fotografové celého světa zde již desítky let soutěží o nejhezčí, či spíše nejkýčovitější fotku s reliéfem věží Tre Cime. A já vám na závěr přidám i zdejší legendu. Misurina, rozmazlená dcera krále Sorapisse, ho prý jednou požádala o kouzelné zrcadlo, které vlastnily víly na hoře Cristallo. Ty jej králi sice vydaly, ale proměnily ho v horu, aby navždy chránil květy na vílí zahrádce. Zhrzená Misurina pláčem naplnila celé údolí. Tak vzniklo toto nádherné jezero mezi horami Cristallo a Sorapiss.