Anjouan: ostrov, který nejspíš nikdy nenavštívíte

Text a foto Markéta Kousalová

Komory se nachází zhruba na půl cesty mezi turisticky oblíbeným Zanzibarem a domovem lemuřího krále Jelimána, Madagaskarem. Z hlediska geografického jde o čtyři ostrovy: Mayotte, Grand Comore, Anjouan a Mohéli. Z hlediska politického prvně zmíněný Mayotte patří Francii, tudíž na něm vládnou nadstandardní poměry. Zbylé tři ostrovy tvoří unii s hlavním městem Moroni na Grand Comore. Druhý největší ostrov Anjouan, v místním jazyce zvaný Ndzwani, bude dějištěm dnešního vyprávění.

Pravidelný spoj z Dar Es Salaam v Tanzánii mě vyklopí na mezinárodním letišti Hahaya na hlavním ostrově, kde si mě na pasové kontrole přebírá naše spojka Abdu. Celníkovi předává obálečku s „neznámým“ obsahem a za chvíli už sedím v zatuchlém kutlochu úředníka vydávajícího víza. Po asi 40 minutách dohadování konečně odcházím se sotva zaschlým razítkem v pase. Dnešní noc strávím na hotelu v Moroni, poslední šance dát si teplou sprchu a pěkně vychlazenou limču.

O pár hodin později vysedám z taxíku na letišti. „Umíš francouzsky? Manžela máš? Nemáš?! Tak to by sis tady měla určitě nějakého najít!“ S těmito slovy mě zřízenec letiště posadí na patník před terminálem, kde budu čekat, až přiletí kolega, jehož mám střídat. Ve stínu je dobrých 32 °C a uniforma se na mě lepí. Nemám to ráda, ale právě ta mi zajišťuje bezproblémový průchod letištěm, a tak mi to za ty pohledy a komentáře stojí. Po rozpáleném asfaltu přihrčí moje milá známá „čtyřistadesítka“, Let L-410 Turbolet, můj kočár na následujících pár týdnů. Vítáme se a zároveň loučíme s kolegy, vyměňujeme poslední zprávy z domova i z ostrova. A pak už hurá na Anjouan.

Když jsme tady přistáli poprvé, byla to docela sláva. Každý dostal věnec z voňavých květů ylang-ylang a ozdob potažených alobalem, a navrch pozdrav od vedoucího letiště. Mimochodem ten věnec je recyklovatelný, kluci ho později museli vrátit, aby se dal použít pro další delegaci. Můj „dámský“ věneček jsem si mohla nechat, protože byl celý jen z květin.

Dnes se nic takového nekoná, místní už si zvykli na svoje nové „autobusáky“. Provozujeme tady v podstatě mezi-ostrovní MHD. Místní všeobecně máloco rozhodí. V Evropě máme hodinky, v Africe mají čas. Například letenky se dají koupit jen v několika kioscích, většinou na letištích. Platba kartou neexistuje, na ostrově 90 % času není elektrika, která by platební terminály poháněla. Bankomat byste také hledali jen marně. Výhodou ale je, že kdekoli zaplatíte eurem. Zpět vám vrátí místní měnu – komorské franky. I přes tyto drobné komplikace jsou lety neustále vyprodané, a to i v případě, že se jejich časy ze dne na dne, nebo spíše z hodiny na hodinu, změní. Nikdy se mi nepodařilo rozklíčovat, jak se vlastně tyto informace šíří, když spousta místních nemá ani telefon (anebo ho má, jenže bez kreditu), ale nějak to funguje, a zjevně velmi spolehlivě.

Anjouan je hornatý ostrov, který ani Google nemá zcela zmapovaný. Když proto náš mechanik Jiřík objeví sérii vodopádů, pojmenujeme je Jednička, Dvojka a Trojka a necháváme se jím vést. Dva dny teď vydatně pršelo, a proto je v korytu řeky spousta vody. Místní neváhají a vytahují velké prádlo. My přeskakujeme z kamene na kámen a snažíme se moc nenamočit při překonávání prvního brodu. Ne že by to mělo nějaký smysl, člověk v tom tropickém ovzduší s téměř 100% vlhkostí stejně neustále vypadá jako politý kýblem vody. Na druhém brodu už je vody po pás a proud je docela silný. Sbohem suchá noho. Přicházíme k Jedničce. Jiřík tvrdí, že se tady koupal, nám ale přijde voda po deštích tak divoká, že nemáme odvahu. Nevadí, hurá na Dvojku. Stoupáme dál do hory po vyšlapané pěšince a potkáváme sběrače květů ylang-ylang. Krom hřebíčku, který tady také roste, je to nevyhledávanější vývozní artikl. Domorodcům platí cca 5 eur za kilo, zatímco výrobci parfémů prodají lahvičku s minimálním množstvím květiny za 100 eur. C’est la vie. Zdá se, že cesta nikam nepokračuje. Omyl! Je potřeba projít skalní průrvou jako z Jumanji. Zbytečně se v jeskyni nerozhlížím, vím, že tam jsou pavouci, ale co oči nevidí, to srdce nebolí, že? A pak už slyšíme hukot Dvojky s báječnou mini lagunou jako stvořenou ke koupání. Lebedíme si ponoření po krk v osvěžující, ale nikterak studené vodě. Na Trojku jsme to dnes už nedotáhli, Bóďa má sandály a hrozně mu to klouže… Třeba příště?

Další na pořadu v rámci jediného volného dne v nabitém letovém programu je šnorchlování. K dispozici je „firemní“ Honda, která postrádá pár drobností, jako jsou skvěla, tlumiče a tak dále, ale na místní silnice typu tankodrom to nevadí, protože rychleji než 20 km/h stejně jet nelze. Tak kdo bude řídit? Hlásím se dobrovolně, když vidím nenadšené obličeje kolegů. „A ty umíš řídí auto?“ Ptá se nevěřícně naše místní spojka Jani. „Řídím letadlo… Proč bych neuměla řídit auto?“, „No ale to je úplně něco jiného! Jsi holka!“ Jsem holka no… Ale v povinné výbavě vozidla je kapesní Korán(ek), takže bezpečnost je zaručená. Hurá tedy na pláž Sima. Nachází se jen cca 30 km od našeho bydliště, ale cesta trvá skoro 2 hodiny. Nádherná písčitá pláž, palmy jako z katalogu a pod hladinou korály a rybičky všech barev! Jak to, že tady nejsou žádné odpadky? Pozoruju kluka, co se dvěma palmovými koši prochází pláž, a k mému překvapení odpad sbírá. Zapředu hovor. Chválím jeho bohulibou aktivitu. Říká, že studuje cestovní ruch na Moroni a takto obchází asi čtyři pláže, dvě na Anjouanu a dvě na Mohéli, a každý týden je čistí. To je skvělé! Jen kdyby existovalo něco jako svoz odpadu, který by výsledek jeho práce odvezl alespoň na skládku. Nic podobného tady ale nemají. Nemají ani popelnice ani popeláře. Veškerý odpad jde do řeky, a až přijdou deště, řeka to spláchne… Do moře… Které jim to vyplaví zpět na pláž. Ekologická katastrofa v přímém přenosu, ale co s tím místní zmůžou? Jejich vládci se střídají rychleji než vaše ponožky a každý nový prezident se snaží jen nahrabat peníze pro sebe, dokud je u moci. Je to smutné. Na Komorech jsou fantastická místa, která by turisté vzali útokem. Anebo je možná dobře, že turisti zatím neútočí?

Typický rozhovor mě a místního probíhá zhruba takto: „Ze které části Francie jsi?“, „Nejsem z Francie, jsem z Česka.“, „Aha… A to je ve které části Francie?“ Místní toho o světě mimo Afriku moc nevědí, jediní cizinci, kteří sem zavítají, jsou většinou Francouzi díky blízkosti Mayottu a faktu, že se tady jako jedni z mála domluví. Oficiálním jazyky jsou komorština, francouzština a arabština. Komorština je zajímavá směs swahilštiny, arabštiny a jiných afrických jazyků. Taková všehochuť, stejně jako obyvatelé, v jejichž žilách proudí krev námořníků, kteří se tady zastavili na své cestě na Madagaskar a dále. Díky tomu, že ostrovy nefigurují v nabídkách cestovních kanceláří, si zachovávají autentičnost. Místní obyvatelé jsou pohodoví a přátelští lidé. Navíc každý zná každého. I naše tři „bílé ksichty“ si brzy zapamatovali. Chodila jsem po „naší“ vesnici Ouani sama, a to i za tmy, a nikdy jsem v zádech necítila zlý pohled. Komořané jsou muslimové, proto jsem se snažila dodržovat určitý dress code v podobě volného oblečení, delších volných kalhot. Ale například krátký rukáv byl běžně k vidění. Domorodé ženy většinou oblékaly něco na způsob indického sárí – shiromani, pruh látky, do kterého se žena zamotá od hlavy k patě. Látky jsou krásně barevné. Hlavu někdy zakrývá ladící šátek anebo jen tak lehce přímo část shiromani. Oblíbená je obličejová maska msindanu (nebo též msindzano), což je nažloutlá pasta z kořene santalového dřeva, která slouží jako opalovací krém, kosmetická péče a zároveň zkrášlovadlo.

No a co bude k večeři? V první řadě něco čerstvého, ledničky byste na ostrově napočítali na prstech jedné ruky kvůli již zmiňovaným problémům s elektřinou. Výborné a dostupné jsou samozřejmě nejrůznější ryby. Vody omývající Komorské ostrovy jsou bohaté na tuňáky. Také jsme si oblíbili „Poisson Rouge“ – červenou rybu. Ta pokaždé vypadala nějak jinak, ale vždycky chutnala báječně. Velký výběr restaurací na ostrově není, a když už někam přijdete, menu nemá cenu prohlížet. Většinou mají jednu věc a donesou vám ji bez ohledu na to, co si objednáte. Dále jsou k sehnání dobrá kuřecí křidélka ve formě street food. Některá jsou důvěryhodná, jiná méně. Všeobecně ale k nákupům nejlépe poslouží pouliční trh s čerstvou sezónní zeleninou, ovocem, a už ne tolik čerstvými konzervami. Vyrazte rozhodně ráno, když jsou čerstvé ryby. Ale zase ne moc brzo, místní si rádi pospí. Po obědě je siesta, neseženete nic, všichni odpočívají. Vesnice znova ožívá až večer.

Ostatní zásobovaní ostrova probíhá lodí. Na Anjouanu se nachází jediný hlubokovodní přístav z celé unie, takže máme štěstí, jsme přímo u zdroje. Loď ale připlouvá jen cca jednou za měsíc a fakt, že už dlouho nepřijela, se projevuje očividně prázdnými regály v obchodech. Krom lékáren. Tam je prázdno vždycky. Život na Komorech není snadný, ale má rozhodně své kouzlo. Pokud by vás sem někdy vítr zavál, pozdravujte ode mne, prosím, na Anjouanu!